Story Of My Life

Moje srdce krvácí...

Pohled Mirky

Ani nevím, kdy jsem včera usnula. Přijeli jsme sem, Simča šla se mnou do pokoje, pak jsme si povídaly... no, a pak už nevím. Vylezu z postele a beru si ze skříně nějaký oblečení. Zůstalo mi tu ještě pár triček a dvoje kalhoty, který jsem si nechtěla převážet k Zaynovi do baráku. Beru si červený kalhoty a bílý triko... to celkem ujde. Obleču se, udělám si culík a jdu se podívat, jak moc je tenhle barák zalidněnej v půl desátý ráno. Na celým patře nikdo – teda, alespoň nic neslyším. Akorát zezdola se ozývá nějaký rámus. Vypadá to na třískání nádobí – takže kuchyň... Čtyři možnosti: 1. Claudia si dělá snídani... nebo spíš už připravuje oběd, 2. Simča si dělá snídani, 3. Paul hledá svůj oblíbenej talířek se srdíčkama nebo za 4. přespal tu Harry a teď se snaží najít něco, na co by si mohl dát míchaný vajíčka... Sejdu dolů po schodech a jdu směrem do kuchyně Stoupnu si do dveří a podívám se ke skříňce s talířema. Co... Kdo to sakra je? Z těch čtyř možností to nejvíc vypadá na možnost číslo pět, protože já vážně netušim, kdo je tohle zač! Pomalu se otáčím a snažím se co nejtišeji odejít, aby si mě ta osoba ani nevšimla... Bože, chovám se jak malá holka. Ale stejně snažím se, co nejpomaleji, zvednout pravou nohu, ale v tu chvíli pod mojí druhou nohou zaskřípe ten prašivej práh. On prostě musel skřípat! Prostě musel! Jasný... zákon schválnosti. Já mám prostě v poslední době samý štěstí... -_- Mám ze všeho nervy na pochodu a asi už vážně potřebuju nějaký skvělý odreagování. Něco, u čeho se nedají dělat další průsery.

„Ehm... Ahoj..." Sakra! Všiml si mě. No, aby taky ne, že jo...! Pomalu se otáčím a se zatajeným dechem, už jen čekám, kdo se mi objeví před očima. Hlubokej nádech a pak přímej pohled tomu cizincovi rovnou do očí. No moment... Tohohle odněkud znám... Panebože! No... já se nestačím divit. Koukám se na něho s otevřenou pusou a on se jenom přiblbě usmívá. Ostatně jako vždycky.

„Všechno v pohodě?" To jako fakt? Pořád tom nějak nemůžu uvěřit. Jakub Ivanič je tady v Londýně... Neříkal náhodou vždycky, že je to prokletý město a že ho sem nikdy nic a nikdo nedostane? Ještě by z něj mohlo vypadnout, že je tu kvůli Janě a už by mi opavdu hráblo!

„Ne... ale, co tady děláš?"

„Luboš mě donutil... Našel si prej práci a potřebuje se s tím pochlubit... Ne, že bych z toho byl zrovna dvakrát nadšenej, ale co bych pro něho neudělal, že?"

„No... vždycky jsem říkala, že jsi cvok..." musím se tomu zasmát. Chudáček náš Lubošek... vážně mu nezávidím to úsilí, který do toho musel dát.

„Ty asi náhodou nevíš, co teď Luboš dělá, viď? Vsadil bych se, že sedí někde v nějakým pajzlu a dělá dealera."

„No... skoro. Ten klub mu totiž patří. No, ale je to tam samá tráva, herák, chlast a prostitutky..."

„No... To jsem si mohl myslet."

„Ale... co děláš TADY...?" Pořád to tak trošku nedokážu pobrat... Přiletěl do Londýna, města, který nesnáší, jenom proto, aby se šel podívat na svýho kamaráda, i když vlastně ani nevěděl, kde ho hledat a pak se prostě jenom tak objevil v Paulovo domě, kde pravděpodobně i přespal? No... tak to asi sotva...

„Víš, včera, když si usnula, jela jsem ještě do klubu..." ozvala se za mnou Simča. Ani nevím, kdy přišla... „Nejdřív jsem chtěla jet k Lubošovi – prostě automaticky, víš jak, ne? No, ale jelikož si mi ty v noci moc nepomohla s tou flaškou, co jsem přinesla, sotva jsem se trefila klíčem do dveří, natož abych jela nebo dokonce šla takovou dálku. Jo... mohla jsem si zavolat taxíka, ale zase jsem si říkala, že je celkem trapný, že už jsem v Londýně měsíc a znám tu jenom dva kluby... No tak jsem zalezla do prvního klubu, kterej jsem našla a tam jsem narazila na tohle stvoření, který se mi zmínilo, že náhodou ještě nemá kde bydlet. Takže jsem cinkla Paulovi a ten souhlasil s tím, že tady Kuba zůstat po celou dobu bytí v Londýně... Sice až po tom, co jsem mu vysvětlila, že je Jakub spolehlivej a že tu nehodlá zůstat celej život, ale na tom už nesejde... Dá si někdo kakao?" Sice se zeptala, ale ještě před tím automaticky připravila tři hrníčky. Normálka... Stejně je to vtipný. Venku všichni chlastáme tvrdej, ale když na to dojde a jsme doma, nebo třeba zrovna vylezeme z vyhřátý a měkoučký postýlky, sosáme si tu kakaíčko.