Story Of My Life

. . .

Pohled Jany

Dokonalá noc tohle, vážně! Louis byl dokonalej! Nechápu sice, jak se to mohlo stát, ale stalo se. Hormonům holt neporučíš. Ležím na rozpadlém pingpongovém stole vedle spícího a spokojeně oddechujícího Louise. Je tak sladkej, když spí. Samozřejmě, že i když nespí, ale všichni víme jak to myslím... Rozjímám nad jeho roztomilostí, když najednou někdo zazvoní. To si jako zapomněli klíče? Ach jo, budu jít muset otevřít. Zvedám se.

„Někam mi utíkáš?" řekne Louis a chytne mě za ruku.

„Hm... věř tomu, že se mi nechce. Ale musím jít otevřít ty dveře."

„Ale ne, nemusíš... Kluci ví, kde je schovanej náhradní klíč a já nikoho jinýho nečekám."

„No to já taky..." moment... co je dneska za den? „Ale né... Musím jít otevřít. Jsou to kamarádi. Pozvala je sem Mirka kvůli Sim. Jako překvápko. Úplně jsem na to zapomněla. Jenže co teď, když Sim je pryč a Mirka v nemocnici?" panikařím a mezitím se oblíkám do zmačkaného prádla.

„To vymyslíme, neboj. Teď se oblečeme, ty jim půjdeš otevřít, dáme kafe, pokecáme a pak uvidíme co dál, hm?" Jo to zní fajn... Louis mě zlehka políbí a pak se začne také oblíkat. Nahážu to na sebe v tej největší rychlosti a utíkám ke hlavním dveřím. Ještě se na sebe podívám do zrcadla na chodbě, a když zjistím, že vypadám jak debil, mávnu nad tím rukou... vždyť je to jen Péťa a jeho kamarád. Jeho kamarád – můj kamarád, no ne? Tak proč jsem z toho sakra tak nervózní? Možná proto, že už jsem Petra neviděla strašně dlouho... Jo, to bude určitě tím! Ještě si uhladím vlasy za ucho, nahodím úsměv a beru za kliku.

„Jé ahoj Péťo! Jsi tady nějak brzo ne? No to je jedno... Strašně ráda tě zas vidím. Jak je to dlouho? Strašně!" Na to ho k sobě přitisknu a objímám. Vážně mi celkem chyběl.

„Do-o-o-o-bře... Taky tě rád zase vidím. Kde máš ostatní? Mimochodem, tohle je můj kamarád Lukáš. Je to Francouz ale česky umí celkem slušně a anglicky samozřejmě taky." Podívám se napravo od Péti. Do teď jsem si toho kluka ani nevšimla, ale začínám zjišťovat, že to byla chyba, protože jsem mohla dělat, že si ho nevšímám a při tom si ho tajně prohlížet, třeba když jsem objímala Péťu... Teď si ho moc prohlídnout nemůžu, protože by to vypadalo celkem ujetě. Jdu k němu a podám mu ruku.

„Ahoj jsem Jana, tady mi říkají Jane... je to na tobě."

„Bonjour, bienvenus." Ach, ti Francouzi... „Já jsem Lukáš." Vykoktal ze sebe ještě česky. No, jestli tohle je u Petra ‚celkem slušný', tak to by měl asi přeměřit svoje priority. A jestli ten kluk mluví takhle hrozně i anglicky, tak to nevím, jak se tady dorozumí třeba s takovým... Liamem... Jen se na něho usměju a dál už se mu nevěnuju... Nemohla bych se na něho totiž potom přestat dívat.

„Am... Je tu menší problém... Vlastně jsem tu jenom já a můj kamarád Louis." Povídám Péťovi s výrazem plným očekávání.

„J-j-jo... A kde je Mirka se Simčou?"

„Simča by se měla vrátit nejdýl zítra, ovšem s Mirkou to bude těžší."

„Proč? Co je?"

„No... nedávno zjistila, že je těhotná, jenže pak měla autonehodu při který nabourala do stromu a tím potratila, kvůli vnitřnímu krvácení, či co... Leží teď v nemocnici."

„To jako fakt?"

„Jo. Vypadám snad, že..."

„Am... půjdete dál a nebo mám to kafe přinést sem a vypijem si ho mezi dveřma?" ozval se za mnou Louis.