Story Of My Life

Výlet

Pohled Sim

Takže naše Janička se po hrátkách s Liamem nakonec vyspala s Niallem. Ta byla včera ale akční. Ale je fakt, že jsme všichni věděli, že se do sebe s Niallem navzájem zakoukali. Tohle už byla jenom otázka času. No jo, ale nikdo nečekal, že na to vlítnou už takhle rychle. Obzvlášť ne Liam... Myslím, že se mu Jana hodně líbí, ale je mu jasný, že nemá šanci. Je z toho chudák celej nějakej přešlej. Musíme ho nějak rozptýlit, ale jak? No... tohle teď na chvilku stranou. Dodělala jsem snídani pro nás tři a jdu nahoru. Zastavím se před dvěma pokojema a zakřičím: „Za pět minut u mě v pokoji!" Z obou pokojů se ozve nějaký bručení, který má nejspíš znamenat nesouhlas a proto dodávám: „Mám snídani!", na což se z obou pokojů současně ozvalo: „Za pět minut jsem tam!" To jsou ale trubky! Pokládám tác se snídaní na stolek, sedám na postel a zapínám notebook. Facebook, youtube... Jedna nepřijatá zpráva? Zuzana Heřmanová? Co mi chce ksakru Jany sestřenice?

'Až uvidíš Janu, řekni jí, že jsem v Londýně. Dáme sraz někde v klubu a pokecáme.'

Tak to mi ještě chybělo. Tu holku prostě nemám ráda. No, spíš jí doslova nenávidim! Dřív, když jsme za ní s Janou hodně jezdily, mě zatáhla do drog a byla docela fuška se z toho vyhrabat. Od tý doby se s ní nebavím a ... prostě jí nesnáším. Napíšu jenom 'OK' a sotva pustím na youtube písničku 'Pop Danthology 2010-2013', otevřou se dveře a ke mně na postel si sednou Jana s Mirkou.

„Koukám, že tady se dělo v noci to samý, co u mě akorát v trošku větších rozměrech..."

„No jo Miry... nejen u nás dvou."

„Jani... Ty ses vyspala s Liamem?"

„Ne... Blázníš? Copak jsem sebevrah?"

„Tak s kym?" Ani se moc nedivím, že je Mirka tak zmatená. Vlastně bych taky byla, nebejt toho rozhovoru v kuchyni.

„Vyspala se s Niallem." Řeknu, když už konečně posbírám ty všude poházené kondomy a hodím je do koše.

„Aha... no ty si to jedeš." Řekne Mirka směrem k Janě, která jenom protočí očima a dál jí svojí snídani. Stejně mě to zaráží. První den a hned tohle...

„Hele holky... stejně jste mě docela dostaly. Vyspat se s nima hned první den... A to jsem si myslela, že jsem z nás tří nevětší a nejhorší aktivistka." Řeknu pobaveně.

„Narážíš na tu Francii?"

„Ne! Myslela jsem to obecně... Tohle si mi vážně nemusela připomínat! Fuj!" Obě se začaly smát. No... ono je to vtipný... taky bych se smála, kdyby se to stalo jedný z nich a né zrovna mě. O co jde? To jsme prostě jednou my tři jely do Francie. Konkrétně do městečka Crans Sur Mer. No a Mirka si s sebou vezla jakousi knížku. Něco o tom městě a tak. No, a když nám to četla, narazila na to, že v tomhle městě je jedna proslulá nudapláž. Vždycky jsem byla hrozná aktivistka, takže si zkuste představit, jak jsem na to reagovala. Holky se mnou jít nechtěly, dneska už vím proč, tak jsem vyrazila sama. Jenže háček byl v tom, že na tej proslulej nudapláži byli samý chlapi, kteří chtěli všichni do jednoho jenom jedinou věc. Ženskou.... Když spatřili, že tam stojím v bikinách a snažím se rozvázat si na krku provázek od plavek, začali křičet a všichni do jednoho se za mnou rozběhli. Jakmile jsem si toho všimla, popadla jsem všechny svoje věci a jen tak bosa jsem před nima začala utíkat. Mojí záchranou byla jedna nějaká francouzská restaurace. Zaběhla jsem do ní a počkala až ti nadrženci přeběhnou. Pak jsem se otočila směrem do místnosti. Seděli tam samí takoví uťáplíci ve kvádrech a kravatách a čuměli na mě jako by nikdy neviděli holku v bikinách. Jenže co taky dělá holka v bikinách v takovej nóbl restauraci? Z pusy mi uniklo jedno český sprostý slovíčko. Potom ke mně přišel takovej docela hezkej kluk a ptal se, jestli je všechno v pohodě. Přehodil přese mě jeho sako a odvedl mě ven, kde jsem mu to všechno vysvětlila. Mluvil česky, takže jsme si docela pěkně pokecali. Potom mě šel omluvit u všech těch divných lidí a já odešla do hotelu. Druhej den jsem toho samýho týpka potkala na pláži. Jmenuje se Petr a je z Česka. Ve Francii byl tenkrát jenom na brigádě jako pingl v tý restauraci... No... potom přišly holky a chtěly samozřejmě vědět, jak jsem se měla. Ty mrchy o tom všem věděly. Bylo to napsaný v tej knížce a přesto mě nechaly tam jít. Od tý doby už taková aktivistka nejsem. Ale je fakt, že to mělo jednu výhodu. Potkala jsem skvělýho kamaráda. Jak se asi teď má? Dlouho jsem s ním nemluvila...

„Jak se asi vede Péťovi?" podotkne Bury s plnou pusou ovesných vloček. Myslím, že jsme všechny přemejšlely nad tím samým, protože Miřka se začala smát. Potom jsme si ještě tak půl hodiny povídaly o zážitcích z cest a o samých takových pubertálních nesmyslech. Pak holky odešly s tím, že si vybalí kufry a zabalí si věci na dnešní výlet po Londýně. Po pravdě řečeno... jsem tak rozlámaná a unavená, že se mi ani nikam nechce. Ale co se dá dělat se dvěma praštěnýma kamarádkama, který se na to tak nehorázně těší? Přece je nenechám jít samotný... Zvedám se z postele a uklízím ten nechutně zaprasenej pokoj.

Že jsem radši nezůstala doma. Prošli jsme už snad celej Londýn a Mirečce to pořád nestačí! Alespoň jsme jí s Janou přemluvily, že už to dneska zapíchnem. Právě zalejzáme do toho nejbližšího klubu, co jsme našli. Je tu docela dost živo na to, že jsou teprv čtyři hodiny odpoledne. Rozhlížím se kolem. Aha... myslím, že už vím proč... Tanečnice u tyče – to ještě chápu, ale pak tu máme i jinej typ lidí... Ty si jedou něco jinýho... Drogy.

„Děvčata... myslím, že bysme měly vypadnout!"

„Já si taky myslím!" souhlasí se mnou Janina a všechny tři se otočíme a jdeme směrem ke dveřím.

„Sííímo!" Kdo to sakra je? Co si vybavuju, tak 'Símo' mi říkal jenom jedinej člověk a to můj a Mirky bývalej spolužák Luboš, jenže co ten by tady dělal? Otočím se a on tam vážně stojí.

„Ahoj... Co tady děláš?" Jsem vážně docela dost překvapená...

„No víš... mě to tu patří. A co tu děláte vy tři?" Patří? No ten si žije...! :D

„Jsme tu na prázdniny..." odpovím a uvědomím si, že jsem mu vlastně trošku zalhala. Holky tu jsou na prázdniny, ale já nevím, jak dlouho tu budu. Vracet do Plzně se moc nechci, ale co tady? Budu nad tím muset ještě vážně popřemějšlet, ale teďka na to moc času není, protože už nás Luboš táhne k baru a nalejvá nám na účet podniku. No jo... alkohol... to je jeho parketa, ale co ty drogy? To mi k němu nějak nejde.

„Holky?" Všechny tři se na něho podíváme s otázkou v očích. Zarazil nás jeho tón hlasu...

„Mám otázku... Vy něco berete?" Asi špatně slyším. Jako drogy? To už nikdy a on to ví...!

„Ne!" Vykřikneme všechny současně.

„Dobře, dobře... jenom se se ptám, protože mi přijde docela divný, že v tomhle klubu vidím zrovna vás tři."

„Věř tomu, že kdybychom věděly, co se tu děje za svinstvo, tak sem nelezeme. Jenom jsme někde chtěly zakempit dnešní prošlapanej den."

„Okey... jen jsem se ptal." Řekne znova na svojí obhajobu a nalejvá nám další skleničku. Hlavně to nepřehánět... víme přece, jak na tom po pár skleničkách jsme. A já bych nerada udělala nějakou blbost. Ještě chvíli tam sedíme a povídáme si o všem možným. Potom se zvedáme a taxíkem odjíždíme domů.

„Tak co dámy? Jakpak se máme?" ptá se nadšenej Harry sotva otevřu dveře do domu.

„Unaveně, Harry, unaveně." Odseknu a hrabu se po schodech nahoru.

„Mluv za sebe. Já mam ještě energie!" No jo... Mirka to vždycky všechno hrozně prožívá, pak je z toho happy a ta únava na ní padne až tak za hodinku a to jí pak nikdo nesmí budit jinak je synem smrti. Harry za mnou vyjde ty tři schody, bere mě do náruče a odnáší do postele.

„To si neměl dělat..."

„Proč ne?"

„Teď se z tý postele minimálně do zejtra nevyhrabu."

„To mi vůbec nevadí!" usměje se a vleze si ke mně.