Story Of My Life

Dobrodružství

Pohled Nialla

Jsem rád, že už Mirku pustili. Samozřejmě hlavně proto, že už je v pořádku, ale možná jsou v tom i nějaké ty city... Nevím. Je to matoucí, ale vím, že k Jane už necítím to, co předtím. Prostě už to není ono. A třeba je to s tou Mirkou jenom přelud. Jenom si můj mozek třeba myslí, že když už to s Jane není ono, měl bych zkusit něco jinýho. Každopádně, řekl bych, že teď si můj mozek myslí, že to, co si právě myslel je hnusná a sobecká kravina, takže radši opustíme tohle téma a vrátíme se k tomu, proč jsem vlastně tak rád, že Mirku pustili právě dneska. Totiž... jde o plán. Byl to můj nápad a vlastně mě napadl už, když jsem bral Sim na naše první dobrodružství do Mekáče. Jenže teď teprv nastala ta pravá doba, na uskutečnění toho plánu. Nejdřív jsem ho samozřejmě řekl i ostatním, aby nenastaly nějaký zmatky a pak jsme to dali společně dohromady. Plánovali jsme to minimálně dva měsíce dopředu a všichni se těšili a nastane dnešní den. Proč? Dneska je Sim dvacet. A s Harrym už jsou celkem dlouho, tak proč to neudělat? Dobře, přiznávám, že mojí zásluhou vznikla jen ta první půlka plánu, Harry pak domyslel zbytek a ostatní nám s tím pomohli. Ted jsme se konečně všichni sešli na baráku. První zvonek. Pizza. Dojdu pro ní a pustím se do jídla. To abych potom nemohl jít ke zvonku. Stejně tak to udělali ostatní. Druhej zvonek. Odlákání Harryho. Ten sice o všem věděl, ale Sim si musela myslet, že jejího zmizení si všimne Harry teprve až bude scházet ze schodů od Patrika a najde otevřený dveře a jednu její bačkoru. Pak třetí zvonek. To už jsou oni. Dobrodružství začíná. Hlavně teda pro ní. Kdyby z toho byla alespon z poloviny odvařená tak jako my... Jenže ona nás spíš zabije, až zjistí, že za to můžeme my. Proto je tu potom ta druhá půlka plánu. Teď jsou tady a ona jde ke zvonku. Nemusím tam být, abych to viděl. Vím naprosto přesně, co se teď stane. Ona otevře dveře a před ní se objeví chlap v kukle a s pistolí. Pak jeho komplic, taky v kukle, k ní přiběhne a omráčí jí. Potom jí sundají bačkoru a nechají jí na prahu od dveří. Pak jí naloží do dodávky a odjedou na předem určené místo. Únos se povede a Sim bude posraná strachy, až jí dojde, co se stalo. A my budem posraní strachy, až jí dojde, že za tím vším jsme my. Už je pryč dost dlouho. A Harry už by měl taky jít. Najednou se ve dveřích objeví Harry s Patrikem a Harry ve vzduchu kejvá s oranžovou bačkorou. Pak si jdou oba sednout k nám a pustí se do zbylé pizzy.

Pohled Sim

Probudila jsem se z hlubokého spánku a poškrábala se na nose. Už zase mě něco pošimralo. Zabořím obličej do voňavého polštáře a třu si nos. Pokouším se zvednout. Kde to vůbec sakra jsem? Pomalu se mi rozsvicuje. Je tma. Sedím na... na matraci z borového chvojí. Nad ní je jakýsi... přístřešek z chvojí. Pili jsme toho ruma a míchali to s vodkou a bůh ví čím. Byla jsem tak zkalená, že už mi na ničem nezáleželo, a potom Niall řekl: "Udělal jsem ti domeček, jdeme spinkat." Já se stočila do klubíčka na louce, pak už si nic nepamatuju.

Přede mnou se prostírá horská louka. Je to ta, na které jsem usnula?

"Nialle?" Výkřik do nočního ticha.

Zachvěju se zimou, sundám si čepici a obalím si hlavu jakýmsi mokrým hadrem. Každý pohyb mě bolí. Ještě aby ne, když jsem šla spát v podivným stavu, usnula v podivnější poloze a pak se probudila nejpodivněji v životě. Tisíce drobných svalů na celém těle svorně vydechlo: "Au!" Nutně potřebuju aspirin. Je v Niallovo kapse. A taky se musím něčeho najíst. Ale čeho?

Prostě nutně potřebuju Nialla. Musím ho vidět a přesvědčit se, že je v pohodě.

Zoufale se rozhlížím po ztemnělé louce. Stejně je to asi blbost. Niall je určitě v pořádku. Určitě právě dělá něco užitečného, co vyžaduje celou jeho osobu. Vrátí se, až s tím bude hotov a já se zase uklidním. Ale stejně, co když mu něco přece jenom je?