Story Of My Life

Slečna tajemná...

Pohled Zayna

Co to s ní sakra je? Nejdřív se vykrádá z pokoje, potom křičí v koupelně a teď tu sedí v koutě, s nikým se nebaví a vypadá vážně zničeně. 'Ale ne, Zayne, nic mi není' Jasně... to určitě. Ať mi netvrdí, že je v pohodě, když vidím, že není! Ničí mě, když vidím, jak se užírá... jenže ona mi prostě nehodlá nic říct! Možná Sim... Ta by to mohla vědět... Normálně bych za ní teď nechodil, mají s Harrym svojí chvilku pro sebe, ale vážně to musím vědět! No... super – právě se přestali oblizovat – čas na můj vstup na scénu...

„Sim? Můžu s tebou mluvit?" Menší náznak úlevy, pak odpověď Harrymu a pak už se věnuje jenom mě...

„Co se děje Zayne?"

„Jde o Mirku..."

„Nic jí není... jen se skoro přesně před dvěma lety stala jedna taková věc... a bolí to... Promluvím s ní a pak ti dám vědět..." No tak okey... Co mi zbejvá? Jen by mě vážně zajímalo, o co jde...

„Okey, díky..." poděkuju ještě a mířím k záchodům. Zadumanej do svých myšlenek otvírám dveře. „Panebože!!" Tohle jsem vážně nepotřeboval vidět! Je fakt, že jsem se nejdřív měl podívat na dveře a ujistit se jestli náhodou nejdu na špatnej záchod, ale tohle je stejně nechutný! Dámy... styďte se! „Ehm... sorry... klidně pokračujte... já jdu." Otočím se a jdu do těch druhých dveří – tentokrát do těch správných. Po vykonání potřeby jdu zas na bar. Kam jinam že? Simča s Mirkou právě někam odchází. Kam to sakra jdou? Zvedám se ze židle a potom plnou parou narazím do Harryho, kterej mi právě zastoupil cestu.

„Jsou jen unavený a šli se prospat... Přežiješ to bez nich?" ušklíbne se pobaveně a pak někam mizí. Sedám si zpátky na židli a objednávám dalšího panáka.

„Ahoj... můžu ti něco objednat?" Vedle mě dosedá ta zrzka, co jsem jí před chvílí načapal na záchodkách.

„A dopadnu jako ta černoška?" pozvednu obočí a usrkávám ze skleničky tu nechutně pálivou tekutinu.

„To byl jenom úlet, chápeš?" No ... rozhodně ses tak netvářila. Zvedám se a jdu si sednout ke stolu. Nemám najednou na nic náladu... a už vůbec se nechci bavit s nějakou otravnou zrzkou. Opírám se zády o zeď a vzpomínám na krásný chvíle s mojí pohádkovou vílou. Jak málem spolkla mouchu, jak se jí zapletla žvýkačka do vlasů a nebo jak se málem utopila v bazénu. Pro někoho pech, pro někoho – jako třeba nás dva – ohromná zábava. Nejlepší bylo, když jsme...

„Tváříš se jak pukavec..."otráveně zvednu hlavu. Zase ta zrzka. To jí nedochází, že jí nechci? Neříkám, že není pěkná, protože ona celkem je... má štíhlou postavu, vlasy jí splývají na prsou a její zvláštní modrošedivý oči září očekáváním. Vždycky jsem měl tak trochu slabost pro zrzky, ale teď mám Mirku a nehodlám to měnit.

„Třeba k tomu mám důvod, víš?"

„Tak to by mě zajímalo..."

„Do toho ti nic není!"

„Okey, okey... tak se hned nevztekej a napij se..." Podává mi jednu ze skleniček, co drží v rukou.

„Proč se o mě vůbec zajímáš?"

„No... připadáš mi jako jedinej normální tady v tom klubu..."

„Aha... no... to ale já o tobě říct nemůžu..."

„No, tak taky třeba proto bys mě měl víc poznat!" Tý holky už se dneska asi nezbavím... takže bude lepší, když jí necham mluvit a budu dělat, že mě zajímá to, co vypouští z pusy...