Story Of My Life

Jak tohle asi dopadne?

Pohled Harryho

„Harry, kam to sakra jdeme?" ptá se mě Sim trošku vytočeně. Ani se jí nedivím, po tom co jsme jí provedli. A já jí teď ještě táhnu hustým křovím bůhvíkam...

„Vydrž ještě chvíli, už tam skoro jsme."

„Jasně, vždycky, když tohle řekneš, následuje minimálně dalších deset minut trmácení se v tomhle houští. Co je na tom místě tak extra, že jsme si prostě nemohli zajet domů a tam dělat cokoli, co by nás napadlo?"

„Víš, dnešní den je výjimečnej. A já ho mám celej naplánovanej, tak mi ty plány nekaž." Před námi se objevil strmej kopec. Působí vážně strašně. Jsou na něm trsy trávy, ale spíš je tam víc všelijakých šutrů. Ale dá se to...

„Tak já ti to kazím? To je výborný! Ty se mě snažíš zabít a já ti to kazím tím, že se nenechám..."

„Neboj, ten kopeček se dá zvládnout." Řeknu a přemlouvavě se usměju.

„Jasně, kopeček..."

„Ale notak, lásko, nahoře jsme za pět minut."

„V papučích? Víš Harry, když sis to tak pěkně naplánoval, měl si myslet na to, že v pantoflích ti to nahoru nevylezu." Řekne vítězně a zkříží si ruce na prsou. Ale ještě nevyhrála. Přijdu k ní blíž a usměju se.

„Nepodceňuj mě, ano?" políbím jí a odejdu kousek dál. Schoval jsem tu totiž za jeden šutr boty. Už jsme tu byli s Niallem to všechno obhlídnout, takže jo, myslím na všechno. Vezmu boty a zamávám jí jimi před obličejem. Protočí očima a pak se na mě vyčerpaně podívá.

„Fajn, ale máš mě na svědomí."

„Jo, to zvládnu." Řeknu a trošku jí popostrčím k tomu obouvání. Když se konečně obuje, vydáváme se oba na cestu. Simča pořád něco brblala. Samý nedůležitý řeči samozřejmě. ‚Tohle jestli přežiju... Harry, tohle ti nedaruju... Končím... nedávám to...' a bla bla bla... Už jsme za půlkou, když to vzdá a sedá si na jeden z kamenů. Když k ní přijdu, slyším, jak říká:

„Můj život byl jak sen,

jednou dobrý, jednou špatný,

a neuplynul den,

Kdy by někdo neřekl: ‚Zuby zatni.'

Umřela jsem velmi mladá,

když stoupala jsem do kopce,

takže zatím, já už padám,

ať vesele hniju si v kobce"

„Co to má bejt? Tolik optimismu..." řeknu ironicky a podívám se na ní se zvednutým obočím.

„Nemáš náhodou tužku a papír?"

„K čemu sakra?"

„Chci si napsat epitaf." Tak dost. Na tohle nemám. Popadnu jí do náruče a nahoru ji donesu. No, ne tak uplně až nahoru, ale kousek před vrchol. Tam se zastavím, postavím jí na nohy a zhluboka oddechuju.

„Ale copak? Snad mi nechceš říct, že už nemůžeš?" směje se Sim. Moc vtipný. „Tak pojď, jdeme..." směje se a táhne mě za ruku nahoru. Tam se ale zastaví a očarovaně se rozhlíží po krajině. Všude se rozprostírá zelená tráva s pestrobarevnýma květinama, ve vzduchu se vznáší mlžnej opar a kousek od nás padá z vedlejší skály ohromný vodopád. Trochu napravo od nás je rozprostřená deka a na ní košík s jídlem a kyblík s ledem a vínem. Ona tam stojí jako bohyně, vlasy jí poletují v mírném vánku a v očích se jí zračí překvapení, nedočkavost a krása. Asi jsem se do ní právě podruhé zamiloval.