Story Of My Life

Pořád lepší a lepší...

Pohled Mirky

Ležím v posteli a je mi nějak divně. Ale jsem vůbec u mě doma? Je tady nějakej divnej vzduch. Vážně... navíc mojí pravou ruku něco příjemně hřeje. Jsem celá polámaná. Co se to se mnou sakra děje? Pomalu otevírám oči a rozhlížím se okolo. Všechno je to tu tak nepřirozeně bílý, až je to hnusný. Otočím hlavu doleva a najednou je mi absolutně jasný, kde jsem. Na mojí levou ruku je napíchnutá nějaká hadička s bůhvíčím. Otočím svojí hlavu na druhou stranu a vidím, sice trošku rozmazaně, Nialla, jak sedí na židli vedle mojí postele. Je tu se mnou. Stejně jako vždycky. Vždycky tu byl pro mě, pro nás všechny... Spí. Snažím se pustit jeho ruku a protáhnout se... Jak dlouho už tu sakra ležím, že jsem tak strašně rozlámaná?!

„Hele... neměla by ses tolik namáhat!" ozve se vedle mě ustaranej hlas. Aha... takže nespí.

„Já se ale nenamáhám... Jenom se potřebuju protáhnout. Jinak bych totálně zdřevěněla. Přece nechceš, aby ze mě zbylo jenom prkno, nebo jo?"

„To ses zbláznila, ne? Nevíš, co bych asi tak dělal s prknem?" utrousí pobaveně a snaží se mi pomoct do sedu.

„Tak... mohl by sis s nim dělat, co bys chtěl... mohl bys ho různě řezat... nebo si s ním povídat s jistotou, že ti nebude moc odmlouvat, což u mě ani z daleka nehrozí..."

„No... to je fakt..." směje se Niall a mě dochází, jak strašně mi chyběl jeho smích a dokonce možná i on samotnej. Vždyť to on mě sem vlastně odvezl. Teda, nevím to se 100%ní jistotou, ale poslední, co si pamatuju, je on, takže ... Navíc ani nevím co mi je...

„Hele ... co se mnou vůbec je?"

„No... věř mi, to bych taky strašně rád věděl, ale jelikož nejsem tvůj příbuznej, tak vím leda tak absolutní shit!" Ach bože! To asi nebude nic dobrýho... A kdy vůbec přijde nějakej doktor? Mají tu v Anglii v nemocnici vůbec nějaký vizity?

„Doktor by tu měl bejt každou chvíli... Chodí tě kontrolovat snad každou půlhodinu... Nebo, možná chodí kontrolovat mě... ale to potom nevím, co se mu na mě nezdá." To mi jako čte myšlenky?

„Třeba si myslí, že mě chceš znásilnit a pak zabít..."

„Cože? Já? To snad nemyslíš vážně?!" Směje se... Je tak roztomilej. Najednou slyším klepání na dveře a pak vstupuje osoba zahalená v bílém plášti. Celkem mile vypadající chlapík.

„ÁÁÁ... slečna se nám ráčila probudit. To je dost, že jste se konečně odhodlala."

„No... už abych byla pryč, pane doktore..."

„Tak tohle přání vám bohužel dneska nesplním... a zítra taky ne a Bůh ví, jestli vůbec do konce týdne..."

„Co prosím?"

„Mladý muži, mohl byste nás nechat na moment o samotě?"

„Ne, to je dobrý. Chci, aby tu byl." Doktor se na mě tak divně podíval, jako bych byla nějakej mimozemšťan, ale nakonec si teda sedl na židli naproti mně a zhluboka se nadechl.

„Slečno... To, že jste byla těhotná, pravděpodobně víte, že?"

„Ano, vím... moment... Byla...?"

„Váš kamarád nám řekl, že jste chvíli před převozem prodělala autonehodu. Náraz do stromu, myslím..."

„Ano..."

„Chápu, že to pro vás asi není zrovna nejlehčí poslouchat, ale při nárazu došlo ke krvácení. Dítě zahynulo, a tudíž bylo zde v nemocnici uměle odstraněno. Jenže došlo k vnitřnímu krvácení a nám se to dlouho nedařilo zastavit. Nakonec se to, bohudík, zastavit podařilo, ale vy tu musíte, nevím jak dlouho, zůstat na pozorování." Panebože... Mojí hlavou se teď honí tolik myšlenek, že to snad ani není možný... Vím, stejně jsem chtěla jít na miniinterrupci, ale ... bylo to moje dítě. Živej tvor... Sakra, tohle se vůbec nemělo stát...