Story Of My Life

Nejsem popelnice!

Probouzím se ve své posteli. Byl to jenom sen? Vedle mě leží Niall... takže nebyl. Hlasitě si vzdychnu a koukám kolik je hodin. 6:40 am... novej den, tak snad bude lepší než ten včerejší! Plácnu sebou pátky do postele a usínám. Znovu se probouzím až o dvě hodiny později a Niall už tu není. Že by to byl přece jenom sen? O tom pochybuju! No... uvidíme. Vstávám, beru si župan a odcházím do kuchyně. Už ze schodů je cítit vůně míchaných vajíček se slaninou. Clou s Paulem by ale doma být ještě neměli... Takže to přece jenom nebyl sen.
„Nialle? Co tu děláš?"
„Snídani."
„Ale mi jsme tu jenom dva... a ty děláš snídani snad pro celej Londýn!"
„Já vím, že jsme tu jenom dva, ale já toho sním hodně."
„No dobře... ale tolik?" Místo odpovědi se akorát usmál, nandal vajíčka na talíře a podal mi jeden i s hrnkem kakaa. Ten se vyzná! Tohle je normálně chlap do domácnosti... Poměr jídla na našich talířích je 1:1000 pro něho... :D To jsem vážně zvědavá, jestli tu nálož sní...! :D
Snědl? On to vážně snědl! Tyvole! Ten má ale žaludek! A to má prej ještě hlad... To já jsem plná a měla jsem toho značně míň než on! Božínku!
„Víš co? Obleč se, venku opět prší, někam tě vezmu." Kam? Nialle! Nedůvěřivě se na něho podívám... „Hele... pozvala si mě k sobě domů, spala si se mnou v posteli a teď se bojíš, že ti něco udělám, když si vyjdem ven?" zvedl vítězně obočí.
„Co se dělo v tej posteli nevím... Spala jsem." Podotknu pobaveně. Myslím, že on by asi nebyl schopnej nějakýho ublížení na zdraví, dá-li se tomu tak vůbec říkat...
„Co si to o mě myslíš?" řekne naoko uraženě, ale vzápětí se opět směje.
„Tak fajn... Počkej chvíli."
„Okey, ale chvátej! Mám hlad!" Má hlad? Myslím, že si ho za chvilku začnu přirovnávat k popelnici, protože ta toho spořádá minimálně to, co on dal dneska ke snídani.
„No jo pořád!" Odcházím do pokoje. Volím černé džíny, růžové tílko a šedivěj svetřík. Mám tuhle kombinaci nějak moc ráda. Ještě učesat vlasy do drdolu, namalovat oči a je hotovo!
„Sluší ti to!" říká Niall sotva dorazím do kuchyně. Už se zase něčím cpe.
„Vypadám stejně jako vždycky."
„No právě!" Aha... No fajn... Usměju se...
„Tak kam mě to chceš unést?"
„To je tajemství. Nech se překvapit!"
„Tak fajn, ale jdem ne? Jsem strašně nedočkavá." Popravdě? Jenom vážně nesnášim překvapení! Jednou mě chtěl bratr překvapit na moje narozeniny... Měl to bejt ten nejoriginálnější dárek na světě... Tak nějak dopředu už jsem zjistila, že to bude zvíře, ale tole jsem opravdu nečekala... Měl pro mě takovou krásnou, malou a roztomilou myšičku... všechno v pořádku... do tý doby než jsem zjistila, že ta myš je mrtvá, protože jí nechal celej den v zavřenej krabici...
„Tak šup, šup... Do šatny, bundu, boty a jedeme!"
„Fajn... jdem na to!" Zavázal mi oči...
„Takže jako fakt únos?"
„No... vždyť jsem ti to říkal!" Po pravdě? Já byla ta, která to řekla, ale co? Nebudu mu přece brát jeho iluze.
„To jo... Já jen, že je to divnej pocit... jet v autě se zavázanýma očima."
„To si začni zvykat!" Na co proboha?
„Myslíš jo?"
„No... jestli se s náma budeš dál bavit, tak tohle není určitě tvůj poslední únos." Tak to je super!
„Že bych se s váma přestala bavit?"
„To né! To bysme byli moc smutní..."
„Dobře no... ale jen kvůli tobě. Ostatní zatím nemám moc v lásce."
„Zatím...!"
„No nevím... Zayn a Liam... no budiž, ale nečekej ode mě, že se budu nějak extrémně bavit s tím zbytkem!"
„To se poddá."
„Tak to nevím! Nezáleží totiž jenom na mě, ale taky na nich a Harrold nevypadal na to, že by se se mnou ještě chtěl bavit a pochybuju o tom, že Louis na tom bude jinak po tom, co mu Harry udělal za scénu."
„Tohle teď neřeš... Jsme na místě!"
„Už? Super! Tak mi to sundej!"
„Ee! Ještě ne."
„Proč proboha? Sundej mi to nebo si to sundám sama!" Pomalu se připravuju na to, že si ten šátek sundám sama, protože je mi jasný, že on mi ho nesundá! Místo toho mě chytne za obě ruce.
„Pojď. Budu tě vést!" On se snad zbláznil! Moje protesty ho samozřejmě nezajímají a místo toho se ještě směje.
„Pozor! Tři schody!" Ach jo... Nesnáším ho! :D
„Tak, teď doprava... pozor schod... doleva... moment... pojď... sedni!"
„Copak jsem tvůj pes?" řeknu pobaveně.
„Ne... to nejsi. Teda na tvým místě bych nechtěl bejt, protože u mě zvířata nikdy moc dlouho nevydržely. Měl jsem akorát Toma a Jerryho – dvě zlatý rybičky."
„A co se jim stalo?"
„Umřely."
„Jen tak sami od sebe asi ne, ne?"
„No... ne! Nasypal jsem jim moc jídla... aby neměly hlad... a oni se přecpaly a umřely..." Cože? To se dá? Samozřejmě se musím smát! Fajn, chápu, když on má hlad a pořád prázdnej žaludek. Ale to přece neznamená, že to samí mají i jeho rybičky, ne?
„To není vtipný!"
„Ale jo. Docela je! Ale víš, co by bylo fajn? Kdybys už mi konečně sundal ten šátek."
„No... tak okey, ale vydrž chvilku. Jen pro něco skočím. Hned jsem zpátky. Ne, že si to sundáš!"
„Když to bude rychlý, tak to snad vydržím!" Niall odšoupl židli a někam odešel. Za chvilku jsem slyšela, jak něco pokládá na stůl a zase odchází. Pak opět něco položil na stůl a pak ještě jednou. Potom už jsem naštěstí cítila jeho ruce na svojí hlavě. Konečně mi sundal ten šátek! Podívám se na něj, pak na stůl a nestačím se divit! Celej ten velkej stůl pro šest lidí je zaplněnej jídlem. Tipuju to na McDonald nebo něco takovýho. On mě snad chce zabít!
„To máš v plánu tohle všechno sníst?"
„Jo. A ty to sníš se mnou!"
„No tak to ani náhodou! Já jsem přecpaná z těch vajíček! Chceš snad, abych dopadla jako ty tvoje rybičky??"
„Proboha jen to ne! Ber to tak, že ty vajíčka byly snídaně a tohle už je oběd. Čtvrtka tohohle tady je tvoje, tak se do toho pusť."
„Ani náhodou!" Uraženě se opřu o opěrátko židličky, zkřížím ruce na prsou a malinko pobaveně se mu kouknu do očí. Na jednu stranu doufám, že mi dá pokoj, ale na druhou stranu... Mám docela dobrou náladu, tak proč trošku nezablbnout? Hlavně aby to neskončilo jako s Louisem nebo Harrym a nebo jako s těma rybičkami. Čekám, že se se mnou bude hádat nebo tak něco, ale on si místo toho přišoupne svojí židličku k tej mojí.
„Ne? No... když to nejde po dobrým... tak tě asi budu muset nakrmit!"
„Ne! Nialle! Jen to ne!"
„Nedala si mi na výběr!" Bere ze stolu nějakej balíček hranolek. Jednu namočí do kečupu a cpe mi to před pusu.
„Tak tohle ne! Tohle nejím!"
„Proč ne? Neříkej mi, že nemáš ráda hranolky!"
„Ale jo... hranolky mi nevadí..."
„Tak co teda?"
„Ten kečup!"
„Jo tak... To se mi docela ulevilo. Protože s nechutenstvím ke hranolkam bys to tady asi nepřežila..." Strčil si do pusy tu hranolku a vzal ze stolu druhej balíček hranolek. Tentokrát s tatarkou. No to si snad dělá srandu!? On to asi snad myslí... :D
„Nialle...! To myslíš jako vážně?"
„No jasně! S jídlem se nevtipkuje! Jídlo je důležitá a vážná věc!" Ten jeho tón hlasu mě zarazil. Zněl tak opravdově... On mě chce asi opravdu zabít! Už mi totiž tu hranolku opět cpe před ksicht. Ach jo, Nialle! Co s tebou mám dělat? Chňapla jsem po tej hranolce a málem jsem mu ukousla prst...
„Tebe je docela nebezpečný krmit."
„No... a to byla teprve první hranolka!"