Story Of My Life

Epilog

Tak jo. Už by to mělo bejt všechno. Konečně máme všechno zařízený. A teď už jen ta svatba jako taková. Měla jsem vybraný nádherný šaty, ale trošku byl problém se do nich s tímhle pupkem nasoukat. Tak jsem si nakonec vybrala jiný, a ty jsou možná i hezčí než ty první. No jo, prcek roste a roste. Už jenom dva měsíce a bude na světě. Už se na něho hrozně těším. Samozřejmě i na dnešní odpoledne. Nevím, jak moc mám času. Netuším, za jak dlouho se zvládnu oblíct. Nechci přijít pozdě, ale zase ne abych se oblíkla a pak ještě hodinu seděla v šatech na židli a čekala, než to začne. Vůbec nevím, co mám dělat! Je ještě tak strašně moc času. No, ne zas takový moře, ale takový dvě hodinky mám určitě. Ach bože, už je mi zase zle! Hah, bylo by celkem dokonalý završení mojí svatby to, že bych se pozvracela na oddávajícího. Juj, to by bylo něco. Fuj. Utřu si pusu a vyčistím zuby. Potřebuju pomoc. Jdu na chodbu k protějšímu pokoji. Už jsme totiž zase ve společným baráku, abychom byli před svatbou všichni pohromadě a nemuseli si dávat sraz bůhvíkde. Zaklepu.

„Jani?"

„Sim. Všechno v pohodě? Jak se..."

„Klídek, jo? Jen se nudím." Usměju se a jí se značně uleví. Všichni zbytečně přehání. A dokonce i Zuzana o mě má strach. Od tý doby, co je se Zaynem se docela snaží si to u nás vyžehlit a my se opravdu snažíme jí to odpustit... Sice si to hodně posrala, ale je nejlepší nechat minulost minulostí a řešit to, co je právě teď. Je fakt, že to, co se stalo, nikdo nezapomene, ale to neznamená, že se ta holka nemohl změnita... Prostě už se všechny čtyři bavíme a i Zayn vypadá, že je s ní spokojenej...

„Nudíš se? Ty vole, dneska se vdáváš."

„Jo, ale u kadeřnice mám bejt až za dvě a půl hodiny a do tý doby je času..."

„Jasně, takže potřebuješ tak na dvě hodinky zábavu a doufáš, že já budu její součástí?"

„Přesně tak!"

„Tak jo. Moment, jenom si vezmu kabelku a můžem vyrazit."

„Kam?"

„Nech to na mě jo?" Fajn. Jen kývnu hlavou a ona si jen rychle zaběhne zpátky do pokoje a během vteřiny je zpátky. Potom sejdeme obě ze schodů. Mě to samozřejmě trvá podstatně dýl, ale co? Koho to zajímá? Hlavně, že to sejdu, ne?

„Sim? Kam se proboha chystáte? Vždyť..." Sophie. Liam už si jí konečně přivedl. Trvalo mu to sice sakramentsky dlouho, ale nakonec se nám dostalo toho potěšení ji poznat. Příjemná, vysoká bruneta. Jen s ní ohromná sranda, ale dokáže být i vážná. Opravdu se k sobě s Liamem hodí.

„Jo dneska se vdávám... ale mám dvě hodiny času, na kterej jaksi nikdo nic nenaplánoval, tak se jdeme s Jane projít.

„A určitě to všechno stíháš?"

„Nech jí, Soph. I kdyby to nestíhala, Harry na ní určitě rád počká." Zastane se mě Liam a dá jí pusu na tvář.

„Slipáku, jdeš? Volá na mě z chodby Bury."

„No jo, tobě se to řekne, nemáš místo břicha nafouklej balón." Řeknu, rozloučím se Soph a s Liamem a jdu se obout. No, to bude boj na dalších půl hodiny. Tak jo, tkaničky úspěšně zavázány a konečně vycházíme z domu.

„Pojedem autem jo? Myslím, že tvým tempem bysme nic nestihly." Řekne Bury a už odemyká auto.

„Nevím, co chceš stíhat, jdeme přece jenom na procházku, ne?"

„Nasedej a nemel." Sednu si do auta a připnu se pásem. Janina nastartuje. Jedeme asi tak pět minut, než zastaví na nějakým parkovišti. „Tady vystoupíme. Je to hned za rohem."