Story Of My Life

Prozření

Pohled Sim
To si snad ze mě dělá srandu!? Věděl, že odmítá spolupracovat a nic mi o tom neřekl. Místo toho mě radši donutil, abych sem jela. Ještěže mě ten Niall držel za ruku, jinak bych se tam buď sesypala a nebo bych jim tam všem do jednoho nafackovala. Dodával mi takovou odvahu! Nechápu to... pořád z něho čiší taková energie... To bude tim jídlem!
Právě stojím na chodbě vedle otevřených dveří do JEHO pokoje. Niall se na něho slušně vrhnul. Kamarádský vysvětlování podobný hádce. To znám. Člověk, kterej nemá pravýho přítele, by tohle nepochopil.
„Ona mě teď nesnáší! Vím to! Určitě mě nenávidí! Ale já jí miluju! Jenže... nezasloužím si jí!" To ne! Nechci to slyšet... Nechci brečet! Už ne! Ale problém je v tom, že se to nedá ovládat. Pomalu mi vlhnou oči. Ono ho to trápí. Měla bych tam jít a říct mu všechno, co k němu cítím! Tak se alespoň ani jeden z nás nebude muset dál užírat...
„Nikam nejdu! Co je mi do Patrika? Zvládl jsem to bez něj do teď... teď to zvládnu taky!" Tak to ne! Jak si vůbec můžu myslet, že by mi to s ním klapalo? Je tak arogantní! Jdu tam!
„Ty seš takovej arogantní sobec!" vyprsknu na něho. „Co kdyby si jednou v životě taky myslel na ostatní než jenom na sebe? To bys nedokázal, že? Patrikovi na tej večeři záleží a já myslela, že tobě taky, ale koukám, že to je jenom další věc ve kterej sem se u tebe spletla! Víš... myslela jsem, že si to mezi sebou srovnáme, ale ty se místo toho chováš jako kripl! Ani nevím, proč tu jsem a mluvím na tebe, ale na 100% vím, že se mi z tebe dělá zle! Nialle... jdu pryč! Tady to nemá cenu!" Netuším, kde se to ve mně vzalo. Myslela jsem, že s ním nedokážu promluvit ani slovo, ale místo toho jsem ho tady seřvala jako malý dítě. A co? Zaslouží si to! Je tak sobeckej! Musím vypadnout! Rychle pryč! Tak ráda bych odešla, ale on mě chytl za ruku a otočil mě k sobě. Stojím teď od něho jenom takovej kousíček. Pár centimetrů...
„Harrolde pusť mě! Já se s tebou nehodlám o ničem bavit!"
„A kdo říkal, že si budeme povídat?" Zase ten laškovnej pohled. Sakra! Nejradši bych ho samou láskou sežrala, ale tak nehorázně mě štve to, že já se tady snažím bejt vážná a on si tady se mnou mezitím hraje.
„To si těmahle blbejma kecama zvedáš sebevědomí nebo co?" protože mě to tak vážně připadá!
„Ne... jen doufám, že pochopíš, jak moc tě miluju!" Tohle mi nedělej! Zavírám oči a snažím se zahnat slzy. Vybaví se mi ten polibek, jenže hned potom přijde ta hádka.
„Na tom už není co pochopit! Já to chápu... včera si mi to totiž dokázal!"
„Ne... včera... Byl jsem jen trochu mimo...! Omlouvám se!" Omluva se nepřijímá! Choval ses jako idiot a teď se nechováš o nic líp! A ... trochu mimo? Vážně trochu?
„A teď už jsi při smyslech?" Následující věta se mi vážně příčí v krku! Nechci jí říct, ale musím! Nedokázala bych s ním žít! ... „Tak mě poslouchej! Nechci s tebou mít nic společnýho! Teď mě pustíš, já odejdu a už se ti nebudu plést do života!" Dost mě překvapuje tón mýho hlasu. Takhle vyrovnaně jsem ještě nikdy o vážných a důležitých věcech nemluvila.
„Jenže já chci, abys byla součást mýho života!" Harry notak! Vůbec mi to neulehčuješ!
„Ale já ne." Za tuhle větu se vážně nenávidím! Ale bude to tak lepší. Začíná se mi motat hlava a chvějou se mi kolena. Musím rychle vypadnout! Jenže on mě k sobě ještě víc přitiskne a začne mě líbat. Ne! Tohle mi nedělej! Harry! Dost...! Nech mě být! Já teď prostě nemůžu! Nevím, co si mám myslet... Dej mi čas! Konečně povolí. Jsem na něj tak naštvaná! Viděl přeci, že to nechci a i přes to to udělal. Já nejsem žádná jeho hračka!
„Uvědom si, že nejsem tvůj majetek!" vpálím mu do obličeje, vytrhnu se mu a běžím pryč z toho prokletýho místa.
„Co je? Stalo se něco?" Starostlivej Niall...
„Jedu domů! Tady to nemělo cenu! Vůbec nevím, co tu dělám! Nechci už tu bejt ani vteřinu!"
„Tak počkej... Hodím tě!"
„Ne! Vezmu si taxíka. Vážně moc dík, ale dneska už ti služba skončila."
„Tak fajn, ale nedělej žádný blbosti!" To jako, že nemám páchat sebevraždu? To myslí vážně?
„Nejsem blbá!" Zabouchnu dveře a běžím pryč! Ani nevolám taxi. Mám barák jenom kousek... To doběhnu. Běh mi vždycky pomáhal. Je to jediná činnost u který si dokážu dokonale vyčistit hlavu. No vlastně to dokážu ještě u jedný činnosti, ale na tu teď nemám chuť ani pomyslet. Sleduju krajinu kolem sebe a rozjímám nad její krásou a čistotou. Doběhnu na cestu vedoucí k domu. Před barákem zakopnu o rohožku a trochu ji odšoupnu na stranu. Co to tam leží? Klíč? A já se vždycky divila, jak se ti parchanti dostali dovnitř. No... teď už mají po ptákach! Beru klíč, odemykám a pak ho házím na skříň. Potom zalezu do sprchy a tam se sebe spláchnu nejen pot, ale i všechnu tu špínu a bordel z hlavy. Pak se obleču, vlezu na balkón, zapnu notebook a pouštím písničky. Už dokonce i přestalo pršet a místo toho začalo krásně svítit sluníčko. Sedím tu v křesle, kouřím a užívám si tu nádhernou chvíli. Najednou něco přeruší moje písničky. Reklama? Ne... skype. Mirka... no fajn. Dneska už bych si s ní mohla normálně popovídat.
„Ahoj... Copak potřebuješ?"
„No... nic podstatnýho. Jen jsem chtěla pokecat o tom zítřku a taky se taky se tě zeptat... Co Harry?" To snad ne! Chceš mi zkazit tule krásnou chvíli?
„Co s ním?" Dělám, že mě to nezajímá.
„Hele! Nehraj tady na mě, že je ti lhostejnej! Niall mi včera všechno řekl." Tak to je bezva! On bude asi pěkná drbna, když to vykváká hned první osobě, kterou vidí.
„No... když už ti to Niall všechno řekl, tak co chceš víc vědět?"
„No... jestli už to máte mezi sebou v pořádku...!?"
„Ne! To teda nemáme! Právě jsem od něho přišla. Je to prostě jenom arogantní debílek!" Trošku jí to zarazilo. Co čekala? Že ho tady budu vychvalovat do nebes? Tak to ani náhodou!
„Miry... já vím, že seš do něj blázen, ale ty ho neznáš! Netvrdim, že já jo, ale těch pár dní mi stačilo! On je takovej..." a jsem zase v háji! Nemůžu na něho myslet! Proč vždycky, když chci na něco zapomenout, tak mi to pořád někdo připomíná?
„Simčo... Já vím, co je zač! Vždycky jsem to věděla, jenom jsem si to nechtěla připustit. A popravdě? Vždycky jsem měla tak nějak radši Zayna." Aha... tak tohle už je i na mě moc! „Harrolda nesnáším! Už jenom kvůli tomu, co ti udělal!"
„Miry... To je v pohodě! Nemusíš se tu kvůli mně přetvařovat!"
„Já se nepřetvařuju a není to v pohodě! To ty si tady akorát lžeš do kapsy! Přiznej si prostě, že ho miluješ! Vždyť už si mu tu scénu stejně dávno odpustila, jenom si to nedokážeš připustit!"
„Ne... já..."
„Miluješ ho a nemůžeš bez něj bejt! Jinak by ses totiž teď netvářila tak, jak se tváříš! Přiznej si to!" Ona má pravdu... Na co si tady hraju? Vždyť já ho vážně miluju! Ta láska, co k němu cítím je daleko silnější než ta nenávist! A myslim, že mě i trošku zaslepila... Už nikdy nechci aby se tyhle dva pocity smíchali dohromady! Sakra! Musím za ním jít a vysvětlit mu to! Jenže někdo právě zvoní... Já ten zvonek asi brzo odstřihnu!
„Miry promiň, někdo zvoní."
„V pohodě! Klidně běž. Zítra ti zavolám na mobil, až budu v Londýně. Tak zatím... a nelži si!" Nebudu!
„Díky ... a zatím...!" Zaklapnu notebook a jdu dolů ke dveřím. Kdo to může bejt? Otevřu dveře, a než se stačím vzpamatovat, jsem nalepená na zdi a na mých rtech je přisátej Harry. Nebráním se mu. Už ne! Teď už opravdu vím jak to mezi máma je...

"R