Story Of My Life

To vážně?

Pohled Sim

Probudila jsem se v poloze na zádech, celá zpocená. Všude okolo je tma a ani Harry tu není. Co se to sakra děje? Rychle vstanu a postavím se na nohy. Špatnej nápad. V tu chvíli se mi nehorázně zamotá hlava a končím zpátky na posteli. Po druhý vstanu už trochu pomaleji a snažím se rozeznávat ve tmě ukryté předměty. Všechno se mi zdá tak strašně cizí, že si začínám myslet, že je to nějakej zlej sen. Otřesu se zimou. Jsem tu jenom ve spodním prádle!? Jak jsem s do něho proboha dostala? A proč si zase nic nepamatuju? Asi bych měla začít chodit k psychiatrovi. Vypadá to totiž na nejlepší cestu jak se dostat do cvokhausu tisíckrát lepším a pohodlnějším způsobem, než je tohle... Ale teď mě spíš zajímá, kde je Harry. Mám o něho najednou tak strašný strach, že si to ani nedokážete představit. Vím, že je to chlap, kterej se o sebe dokáže postarat, ale co když se mu opravdu něco stalo? Úspěšně nahmatávám kliku od dveří pokoje a tím se dostávám na, měsíčním svitem, ozářenou chodbu. Je právě úplněk. Jdu podél té chodby a pořád volám Harryho jméno. Začíná se mě zmocňovat beznaděj. Najednou se zastavuju. Přede mnou jsou schody vedoucí dolů. Pomalu je scházím a pak slyším nějakou ránu.

„Kurňa!" Ze zdola se rozčiluje, mě povědomý, hlas. Harry. Okamžitě seběhnu shody a plnou rychlostí se k němu řítím. „Ty blázne. Chceš mě zabít?" Podotkne Harry celkem pobaveně, protože se, za prvý, musel strašně leknout a, za druhý, jak jsem mu skočila po krku, málem jsem ho povalila na zem.

„Promiň," trošku se uklidním, přestanu ho tolik mačkat a dám mu letmý polibek na rty. „Jen jsem si myslela, že se něco stalo. Že se něco stalo Tobě..."

„Ty truhlíku, co by se mi mělo dít?" usměje se roztomile Harry.

„Já nevím, jen..."

„To je jedno. Teď už je všechno v pohodě, jo? A ty běž spát. Dneska to bude unavující den, potřebuješ načerpat energii. A navíc, jsou teprve dvě ráno..." Unavující den? Tak to se fakt těším. Jako by nestačilo to, co se děje Mirce... Počkat. To mi připomíná, že Niall mi ještě nevolal.

„Co je s Mirkou? Už volal Niall?" Už zase hysterčím jak malá holka.

„Jo, Niall už volal. Ještě prej zavolá ráno, aby ti toho řekl víc. Já vím jen, že je Mirka naživu a mimo ohrožení života." Uf... Tak teď se mi teda opravdu, viditelně i slyšitelně ulevilo.

„Tak a teď šup do postele, zlato, ať se pořádně vyspíš." Řekne Harry, bere mě do náruče a odnáší mě přímo do postele. Když mě položí, lehá vedle mě a ještě chvíli si se mnou povídá. Ale pak už jsem se ocitla někde úplně jinde. Daleko od všech problémů. Daleko od všech zmatků, bolestí a strastí. Ocitla jsem se v říši snů.

Probouzím se do krásné vůně a příjemného letního vánku v tej nejúžasnější ložnici, co jsem snad kdy viděla. Krásně voňavé a na dotek příjemné peřiny mě dokonale ochlazují v tomhle letním období a já se cítím jako v nebi. Nakonec... co když možná v nebi jsem? Vylezu z tý krásný postýlky a jen tak ve spodním prádle mířím na balkón s nádherným výhledem na moře. Dokonalejší scénu byste si sotva vymysleli. Najednou mám strašný nutkání se jít někam projít. V rychlosti přes sebe přehodím svoje žluté letní šaty a vycházím z toho nádhernýho domu tyčícího se přímo uprostřed rozlehlé pláže s čarokrásným výhledem na moře. Jen tak se procházím po tom dokonale teplým písku a nohy mi sem tam ošplouchne vlna mořské vody. Je to tu fakt úžasný, ale dneska mě to táhne někam úplně jinam. Stočím svůj směr chůze mírně doleva a mířím teď přímo do centra města, ze kterého pak někam na místo, kde jsem nikdy před tím nebyla... Najednou, ale...