Story Of My Life

Nečekaný zvrat

Pohled Mirky

Zvoní mi telefon? Simča... Bude se starat, co se stalo a jak to dopadlo a já teď vážně nemám sílu jí to vysvětlovat. Musím si to urovnat v hlavě. I když už vlastně ani není, co urovnávat. Je to celkem jasný. Ten parchant mě podvedl. A aby toho nebylo málo, podvedl mě s Heřmanovou. Zrovna s ní. Ona umí jenom ničit životy, nic jinýho. A buď si na nás tři zasedla nebo na ní máme opravdu ohromný štěstí. No, anebo to bude tím, že je to Jany sestřenice a to už se bohužel nezmění. Příbuzný si nevybereš, ale co když toho využívá, aby nás mohla úplně zničit? A Zayn? Vážně jsem ho milovala... A pořád ho i miluju, ale... proč to sakra udělal? Zrovna teď, když jsem těhotná. No jo, jenže on to vlastně ještě ani neví... Stejně mu to nedává oprávnění k tomu, aby mě podváděl. A navíc si to asi necham vzít, protože kdyby mu to dítě bylo, byť jenom malinko, podobný, nemohla bych se na něho ani podívat. A hlavně už nechci, aby nás se Zaynem cokoli spojovalo. Už nikdy! Točí se mi hlava a začínám mít mírný mžitky, což za volantem, není zrovna dvakrát dobrý.... Všechno se točí, slyším skřípání gum a pak cítím ohromnej náraz. V tu chvíli vylítne airbag a na chvíli mě přimáčkne k sedačce. Sakra, tohle se nemělo stát. Celej dnešní den se neměl stát! Do čeho jsem to vůbec napálila? Sedím nehybně s rukama na volantu a s otevřenou pusou koukám na strom přímo přede mnou. Kde se tu sakra vzal, uprostřed silnice, strom? Zavírám oči a snažím se to trochu vydýchat. Najednou někdo zvenku prudce otevře dveře. Pomalu otočím hlavu a koukám na něho, jako bych ho neviděla celý století, přitom jsem ho viděla sotva před půl hodinou. Počkat moment... tohle není Harry, ten je přece se Slipákem. A jen jeden člověk je mu tak strašně podobnej a toho jsem opravdu dlouho neviděla. Jel navštívit tátu nebo co...

„Panebože...! Co to tady sakra vyvádíš? Jsi v pořádku?" Vyhrkne ze sebe, odpoutává mě a okamžitě mě tahá ven z auta. „Opři se o to auto, já mezitím zavolám záchranku."

„Tak to ne! Já nikam do nemocnice nejedu! Jsem v pohodě, nic mi není!"

„A to víš jak? Jsi snad doktor?"

„Ne, to nejsem, ale poznám, když se mnou není něco v pořádku a teď se cítím, vzhledem k tomu, co se stalo, celkem v pohodě a budu pokračovat tam, kam jsem měla namířeno."

„Tak to mi teda řekni, kam si TUDY jela?" Zarazím se a začnu se rozhlížet po okolí. Vypadá to tu jako u nás na sídlišti... Všude samý paneláky nebo bytovky a kousek od toho park a ... stromy. Vůbec netuším, jak a nebo kudy jsem se sem dostala...

„Na to samý bych se mohla zeptat i já tebe... Mimochodem, jedu do klubu..."

„A do kterýho prosimtě?"

„No... Do Ráje... jak jsme tam měli s klukama výročí..."

„Vím, kterej myslíš... Ale tudy?"

„Jo... tudy. A teď pozor, hodlám pokračovat v cestě."

„No tak to ani náhodou. V tomhle stavu tě samotnou nikam nepustím... A rozhodně teď nebudeš řídit! Počkáš chvíli, já zavolám odtahovku a pak pojedu s tebou... Budu na tebe dohlížet, holčičko... A když se ti udělá, třeba jenom malinko, špatně, jedeš do nemocnice, rozumíš?" To si snad dělá srandu? Je to snad můj poručník? Nebo táta? Ani ten se o mě takhle nestaral...

„Seš horší jak můj fotr!" Štěknu na něho, sednu si na zem a opřu se o onen překážející strom.

„To bude tím, že o tebe mám strach, nemyslíš?" Dodá ještě a pak odejde o kousek dál a s někým telefonuje. Asi ta odtahovka.