Love will Remember

Druhá část

Společně jsme vešli dovnitř a já za námi zase zavřela. Uvnitř byla naprostá tma.

Šla jsem po paměti k místu, kde jsem měla postavenou malou lampičku. Rozsvítila jsem ji a tím osvětlila i celý prostor.

Na dřevěné podlaze, která byla plná třísek, byla položená stará matrace. Pamatuji si, jak jsem ji sem táhla. Byla kdysi moje, ale když mi rodiče koupili novou postel, museli mi koupit i novou matraci. Přes matraci byla natažená deka a i jeden polštář. Přiznávám, že už jsem tady i párkrát přespala...

V jednom z rohů byla malá skříňka s knížkami, které jsem měla ráda. Na stěnách, které už toho taky dost zažily, byly pověšené obrazy, které jsem malovala. Většinou to byly krajiny. Ráda jsem je kreslila. Kreslení bylo moje odreagování. V dalším rohu byl stojan s prázdným plátnem a několik dalších je jich válelo po zemi. Na nějaké krabici jsem měla položené barvy a štětce.

"Trávíš tady dost času, co?" Rozhlížel se kolem sebe. "Vcelku ano." Sedla jsem si na matraci a sledovala jsem ho. "Nebývá tady zima nebo mokro?" Protočila jsem očima. "Ani ne. Střechu jsem tak nějak spravila, proto sem nezatéká a zima tady občas bývá, ale jen v zimě." Připadala jsem si nervózní. Byl první, koho jsem sem vzala... "Ty si malovala ty?" Přešel ke stěně s obrazy a začal si je prohlížet. "Ano." Nikdo mě ještě nikdy kreslit neviděl. Ani ve škole ne, protože už od malička jsem studovala školu se zaměřením. Neměli jsme výtvarku, ani tělocvik. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. Spíš se tam učila matika a cizí jazyky. Nikdo tedy ještě neviděl moje kresby.

"Nevěděl jsem, že maluješ." Usmála jsem se. "To nikdo." Sedl si ke mně. "Takže co budeme dělat?" Zasmála jsem se. "Netuším. Povídat si?" Michael se ke mně otočil čelem a sedl si do tureckého sedu. "Souhlasím. Nikdy jsem neslyšel, co posloucháš za hudbu." Skousla jsem si spodní ret. "Ono je toho hodně. Miluji ale smutné texty." Patrně se zamračil. "Ty, taková veselá osoba?" Pokývala jsem hlavou. "No... Já nevím, prostě se mi líbí." Lehce se na mě usmál. "Ty knížky," ukázal na malou knihovničku. "četla si je?" Přikývla jsem. "Všechny a nejspíš každou aspoň dvakrát." Pohledem skenoval názvy knih. "Oblíbená?" Tohle byla moc těžká otázka. Všechny jsem je milovala.

"Romeo a Julie." Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla pro tuhle. "Proč tahle?" Z knihovny jsem svůj pohled přemístila k Michaelovi. Díval se na mě a lehce se usmíval. "Nemám tušení. Možná proto, že oba nakonec umřou." Michael se zasmál. "Líbí se ti, protože v ní umřou hlavní hrdinové? Začínáš mě překvapovat." Sklopila jsem pohled ke svým rukám. "Líbí se mi, že zemřou kvůli své lásce."

Přisunula jsem se trochu víc k němu. "Můžu se tě na něco zeptat?" Přikývl. "Proč si byl v dětském domově?" Odvrátil ode mě pohled. "Obyčejnej nudnej příběh. Moje matka umřela už u porodu a můj otec neměl na to, aby mě uživil. Vždycky byl ale hodnej a jinej, než tihle." Hlavou hodil ke dveřím od chatky. "Měl mě rád, ale když se u něj objevil zápal plic, musel do nemocnice. Už se z ní nikdy nevrátil. Proto jsem tam skončil. Neměl jsem nikoho, kdo by se o mne postaral. Prarodiče mě nechtěli a o nikom z matčiny strany jsem nikdy neslyšel." Roztáhla jsem ruce a přitáhla jsem si ho k sobě. "To je mi líto." Rukou jsem mu jezdila po zádech a uklidňovala jsem ho. Nevím proč. Nezdál se být nějaký smutný, ale já v tu chvíli měla potřebu to dělat.

Potom jsme si povídali dlouho. O všem, co nás napadlo. Dostali jsme se až do našeho dětství.

Po nějaké době jsem ale začala pociťovat únavu. No po době... Uběhly čtyři hodiny od chvíle, kdy jsme sem přišli.

Seděli jsme vedle sebe. On ani unaveně nevypadal, ale já na tom byla jinak. O jeho rameno jsem si opírala hlavu. Měl okolo mě ovinutou ruku.

Konečně jsem si připadala, že mám rodinu. Poprvé jsem cítila nějakou podporu. Když se i mně naši ještě starali pořádně, nikdy to nebylo jako v tu chvíli.
Cítila jsem se chtěná. Byla to možná první chyba.

Už nikdy jsem se vedle nikoho takhle necítila. Byl to první a poslední muž, kterého jsem milovala."

Karen ke mně zvedla pohled. "Ale proč sis tedy vzala dědu?" Podívala jsem se jí do očí. "Nikdy jsem si ho vzít nechtěla... Bohužel se naše rodina změnila, a když jsem zdědila všechny dluhy mých rodičů, o kterých jsem ani netušila, musela jsem to nějak vyřešit. Pořád se o mně zajímal a když už jsem věděla, že to jinak těhotná nezvládnu. Prostě jsem to udělala. Zaplatil všechny dluhy a zajistil nás." Karen nechápavě natočila hlavu a sledovala mě. "Jak těhotná?" Znovu jsem se usmála. "K tomu se dostaneme."

Hello!
Haldejte co? Už mám prázdniny! Lidičky je to úžasný! 😂😂
Miluju ředitelský volna! :3
Příště! : ) papa