Love will Remember

Čtvrtá část

O osm měsíců později se mi narodila dcera. Pheobe, jak ji pojmenoval otec, Fin, hned, když se narodila. Pamatuju si, jak mi ji sestřička dala do náruče, ale já nebyla schopná vůbec ničeho. Bolest, kterou jsem musela prodělat, otupila celé moje tělo. Z toho všeho jsem byla příšerně unavená a z prášků proti bolesti jsem byla trochu jinde.

A tak předali Pheobe otci, který se o ni od té doby staral. Já nebyla schopná naprosto ničeho.

Dalších pár dní do mě doktoři rvali různé léky. Líbily se mi ty stavy, které mi ty prášky způsobovaly. A to se nemělo stát.

Zůstala jsem bydlet s matkou, ale s tím rozdílem, že Fin se k nám prakticky nastěhoval a přibyl ještě jeden člen rodiny. Už od začátku jsem nebyla schopná se o Pheobe postarat. Neuměla jsem to, nebyla jsem na to dost silná. Byly noci, kdy jen brečela, brečela a brečela, v takových chvílích jsem znovu utíkala. Utíkala jsem do kůlny. Potřebovala jsem být sama a ona tam měla mou matku a Fina takže mě nepotřebovala.

Vím, že jsem sedívala hodiny na podlaze a brečela, křičela a nebo jen tupě zírala do zdi. A pak tu byly i ty chvíle, kdy jsem si vzala některý z prášků, které mi sehnal Logan. Byly to chvíle, kdy jsem zase byla šťastná. Měla jsem důvody se smát, i když vlastně žádné nebyly.

Jednou jsem s Finem ležela v posteli. Obijímal mě, ale já nechtěla, aby se mě dotýkal. Byl to jen kluk, kterého jsem využila a to mi vadilo, víc než cokoli jiného. Byla jsem ta špatná. Vždycky jsem všem jenom dokázala ubližovat. Michaelovi, protože kvůli mě musel odejít do armády. Finovi, protože jsem mu lhala s tím, že ho miluji. Svým rodičům, protože se kvůli mně rozvedli.

Vymanila jsem se z jeho objetí a odsunula se na úplný kraj postele. Chtěla jsem, aby se ode mě držel dál.

Najednou se mé myšlenky začaly stáčet k Michaelovi. Asi z toho důvodu, že jsem si ho zase připomněla. Přehrávala jsem si momenty s ním. Pheobe byla jeho dcera, ale já už se ji naučila brát jako dceru Fina. Všichni té lži museli věřit. Všichni. A vlastně nebyl nikdo, kdo by si myslel, že Fin není otec. Proto jsem taky pravděpodbně k Pheobe cítila takový odpor. Stejný jako k Finovi. Každý den to bylo jen a jen horší. Uvnitř sebe jsem se nenáviděla.

Cítila jsem znovu přicházející záchvat breku a zatoužila jsem po mém orignálním léku. Ale ten byl v kůlně a tak jsem se donutila vstát z postele. Prošla jsem kolem postýlky malé a otevřela jsem dveře. Ohlédla jsem se na Fina. Změnil polohu, ale pořád vypadal, že spí.

Pak už byly moje kroky rychlé. Vydala jsem se po schodech dolů a pak ven. Kůlna se mi zdála dál, než normálně. Ale v hlavě jsem si opakovala, že ta cesta stojí za to. Představovala jsem si potěšení, které mě čeká na jejím konci. Ignorovala jsem i slzy, které už stékaly po mých tvářích. Ignorovala jsem všechno okolo sebe. I mé myšlenky na Michaela a jen jsem rychlím krokem šla dál.

Okamžitě jsem se dostala ke knihovně a vyhodila jsem z ní čtyři knihy na zem. Ty knihy, které stály mezi mnou a mým útěkem z reality. Rychle jsem balíček otevřela, ale než jsem si z něj stihla třesoucíma rukama něco vytáhnout, někdo mi ho sebral z rukou. Nechápavě jsem se podívala nad sebe a spatřila jsem Fina.

Začala jsem od něj couvat až jsem narazila do zdi. "Wallo, co to děláš? Co tohle má být?!" Rozbrečela jsem se ještě víc. "Nech mě." Zašeptala jsem do napjaté situace, která se právě odehrávala. "Nech mě být." Šeptala jsem věty a u toho jsem šíleně brečela.

Jediné, co mi mohlo pomoct, mi vzali. Už jsem neměla nic. Nic, pro co bych chtěla žít.

Nehty mé pravé ruky se zarývaly do dlaně mé levé ruky. Bolest mě uklidňovala.

"Wallo, okamžitě toho nechej!" Vrhl se ke mně Fin. "Nesahej na mě!" Jako by ten hysterický hlas nebyl ani můj. "Nedotknu se tě, když si přestaneš ubližovat. Jenom toho nechej."

Ten večer jsem se naprosto zhroutila a to znovu absolutně změnilo můj dosavadní život.

Je to už dlouho, co jsem vydala poslední díl. Celých pět dní. A i když je krátký, já doufám, že se vám líbil.

Chyby opravím až vydám všechny díly, takže za ty se omlouvám.