Třetí část

98 13 0
                                    

Když jsem se ocitla před domem, ve kterém bydlela Porsch, už jsem byla naprosto zmrzlá. Kabát mi moje holé nohy nezahříval a já se doslova třásla zimou.

Co nejrychleji jsem zazvonila a těšila jsem se, až mě pustí dovnitř. I tady šla slyšet hudba a jak jsem si stihla zapamatovat, Julie bydlela od Porsch jenom kousek. Nevěděla jsem, jestli se nemám radši otočit a utéct zpátky domů, ale nechtěla jsem být ta, co se nikdy nebaví a navíc byla mi taková zima, že bych po cestě zpátky asi umrzla.

Když se konečně dveře otevřely, stála v nich zmalovaná Porsch v minisukni a jen v podprsence. Usoudila jsem, že počítala s tím, že to budu já, protože nevím, komu by takhle oblečená, spíš svlečená, otevírala.

"Tak jo, padej nahoru, musíme tě připravit." Povzdychla jsem si a zula jsem si boty. Kabát jsem si, ale nechala stále ještě na sobě. Porsch se to ale asi nelíbilo, když jsem vcházela do jejich chodby. "A ten kabát?" Protočila jsem očima. "Není to jedno?" Zamračila se na mě. "No to teda není! Musíme tě převlíknout!" Zakroutila jsem hlavou. "To teda nemusíte." Rozepnula jsem na kabátě všechny knoflíčky a nechala si ho sjet z ramen.
Porsch zalapala po dechu. "To snad není možný! Kdes to vzala?" Zasmála jsem se. "Doma. Ve skříni. Ano ve svojí." Zasmála se i ona. "Vypadá to, že si konečně dospěla." Zamračila jsem se na ni. "V tom že se oblékám jako děvka není nic, co by nasvědčovalo dospívání, ale okay." Přes umělé řasy se na mě podívala. "Nebudu to brát jako urážku."

Popadla mě za ruku a vtáhla mě do svého pokoje na konci chodby. "Jul! Podívej se na ni!"

Kabát mi spadl někde na chodbě a tak jsem tam stála jen v těch šatech. Obě na mě hleděli, jako na zjevení boží.

"Okay, tohle je naše malá kamarádka Walla, které je sotva patnáct? Ne tomuhle nevěřím!" Julie okolo sebe máchala rukama. "Vždyť má stejně velký prsa jako já!" Zasmála jsem se. Tahle poznámka mi vcelku lichotila, i když nebyla tak úplně pravdivá. "Musíme ji namalovat a můžeme jít dřív!"

Posadili mě na židli a začaly mě upravovat podle svého. Souhlasila jsem, se vším krom umělých řas. No vždycky jsem je ale trochu brzdila, abych nevypadala, jako ony...

Měla jsem je ráda, ale na šestnáct let se opravdu přemalovávaly a chovaly se trochu jako no... coury...

Ke konci mi ještě jednou přečesaly vlasy a nechaly mi prostor na prohlédnutí sami sebe v zrcadle.

Nevypadala jsem tehdy špatně. Právě naopak. Vypadala jsem starší a přitom dobře. Nebyla jsem přemalovaná, jak jsem čekala.

"Jsi krásná!" Usmála jsem se. "Děkuju." Porsch mě objala. "Nepoznala bych tě. Možná by ses mohla malovat časteji." Nadzvedla jedno obočí. "To asi ne." Zakroutila jsem hlavou, abych přemluvila sama sebe.
Je pravda, že jsem vypadala hezky, ale malovat by se měly dívky, které jsou starší než já. Proč bych si měla zakrývat svou přirozenost něčím uměle vyrobeným?

"No tak půjdeme." Postavila jsem se z židle a upravila jsem si šaty. Tedy stáhla jsem si je o kousek níž, i když sami pak znova vyjely nahoru.

Porsch ze skříně vybrala koženou bundu a hodila ji po mně. "Co to je?" Zvedla jsem obočí. "To je bunda." Zasmála se a vyšla z pokoje. Já i s bundou jsem ji následovala. "Ale já mám svůj kabát." Sehnula se k zemi, kde můj kabát ležel a vzala ho do předsíně. "Ale nepůjdeš přece v kabátu." Zakroutila nade mnou hlavou a obula si své boty na velmi vysokém podpatku. "Obuj se a jdem." Julie byla už obutá a oblečená byla jen v šatech.

Chtěla jsem se jí zeptat, jestli jí nebude zima, ale než jsem to stihla, vyšla ze dveří a Porsch šla hned za ní.

Když jsem za sebou zabouchla dveře od domu, obklopila mě šílená zima a bunda, kterou jedinou jsem měla na sobě mi moc nepomáhala. Uklidňovala mě ale myšlenka, že to není tak daleko.

A byla to pravda. Po chvíli chůze jsme se dostali k domu, ze kterého se linula hlasitá hudba. I na trávníku okolo domu postávala spousta lidí. Většinou teda lidé, kteří zvraceli a nebo jen tak postávali a hleděli, jako by tu vůbec nebyli.

Dveře do domu byly otevřené a hned za nimi byly desítky lidí. Hned jak jsme vešli dovnitř, ovanul mě smrad cigaret a alkoholu. Nikdy předtím jsem na párty nebyla a v tu chvíli jsem nechápala ani holky, které na párty chodily skoro pořád. Proč by člověk dobrovolně lezl do smradu a proč by se chtěl tlačit na všechny ty lidi okolo?

V obýváku, který jsem znala z návštěv u Julie prázdný a uklizený, byl plný lidí. Sedačka byla odsunutá ke stěně a uprostřed místnosti byl zavedený provizorní taneční parket. Než jsem si celý obraz přede mnou stihla prohlédnout celý, Julie mě i Porsch odtáhla do kuchyně.

Tam překvapivě byla pouze pár lidí, kteří opravdu sotva stáli. Všude na kuchyňské lince se válely plné, poloprázdné, ale i naprosto prázdné flašky od alkoholu.

Julie jednu skoro plnou vzala a napila se z ní. Ihned jsem zkřivila obličej. Bylo naprosto nehygienické pít z něčeho, z čeho tu mohlo pít několik dalších lidí. Bylo to skoro nechutné.

Hned po svém napití podala láhev Porsch. ta se napila taky a láhev dala zpátky Julie. Byla jsem ráda, že mě přeskočily, i když bych chtěla ochutnat, co jim na tom tak chutná. Alkohol jsem nikdy nepila a je pravda že mě to lákalo. Udělaly to ještě několikrát, jako by se snažily opít. Ale pak Porsch strčila láhev mně. "Nemůžeš to tady přežít, když se ani nenapiješ." Zasmála se a já poprvé ochutnala alkohol.

Ihned po spolknutí jsem se rozkašlala. Krk mě nehorázně pálil, ale musím přiznat, že to rozlilo teplo do celého mého těla.

I přes to, že mi to nijak zvlášť nechutnalo, napila jsem se znova a pak ještě jednou. Už po čtvrtém napití se mi začínala točit hlava. Flašku jsem dala zpátky Porsch a odešla jsem z kuchyně. Došla jsem do obýváku, kde se pořád tančilo na nějakou písničku.

Najednou se ke mně přiblížil nějaký kluk. Nebyl nijak zvlášť hezký, ale škaredý nebyl také. Stoupl si přede mě a díval se na mě. Čekala jsem, že něco taky řekne, ale nic neřekl. Promluvil, až když se moje obočí zvedlo vzhůru. "Jdeš tančit?" Rozhlédla jsem se po místnosti najít nějakou výmluvu proč by to nešlo. Já a tančení nešlo tak nějak absoluťně dohromady. Bohužel mě v mém podnapilém stavu nic nenapadalo a tak jsem jen němě přikývla.

Přitáhl mě blíž k sobě a posunul se trochu víc do středu obýváku. Udělal se mnou otočku, která mi ještě více roztočila hlavu. Ruce mi položil na boky a tančil se mnou do rytmu hudby.

Ahojte!
Ano vím, vydávám o hodně později, než jsem to slíbila, ale no... Uzavírání známek... Lidi ani jedna trojka letos a jednička z matiky... 🏆🏆
Musím se pochválit! 😎 připadám si jak Einstein... 😂 :D

Zjistila jsem, že naprosto nechápu žárlivý přítelkyně...
Abych to vysvětlila, mám kamaráda od dětství. Vážně se spolu bavíme 12 nebo 13 let a vím o ňm všechno. Jako vážně všechno. Vlastně to byl i moje #firstlove .
A má teď holku. Minulý pololetí jsme na sebe moc neměli čas a tak jsem jí nevadila, ale teď jsem jí začala hrozně vadit.
Zakázala mu se mnou chodit ven, fotit se semnou, objímat se,... Ještě k tomu mi psala, co můžu a nemůžu  (Chudák... Trochu jsem ji seřvala! :D ) + takový kecy, že ho zná líp a blablabla...
Vážně tohle nechápu... Myslí si prostě že ho chci a nedokáže si přiznat, že kdybych ho chtěla, byla bych s ním už před ní... -_-
Mám chuť ji zabít, ale kvůli němu ji respektuji...
Bože ochraňuj ji.

Amen!

Už jsem se dostatečně vyjádřila takže teď ke story...

Začíná se to poměrně rozjíždět... Sice se to teď podobá teochu americkejm filmům, ale je to v americe a bude se to odehrávat v takovým stylu.

Jinak, začala jsem psát další story, ale tu budu vydávat hodně pomalu, protože chci prvně dopsat LWR (tuhle story).
V průběhu pololetních prázdnin by se měla objevit na mém profilu, ale ještě uvidím, jak budu stíhat.

Prozatím...
Mám vás ráda a zase příště papa! :*

Love will RememberKde žijí příběhy. Začni objevovat