Love will Remember

Šestá část

Tak se z mé velké lži o otcovství stala doživotní lež.
Ale když jsem si uvědomila, že lžu i Pheobe, začalo mi to dělat problémy. Ten pocit, když si představíte, že vaše dítě nikdy neuvidí svého pravého otce. Že ani neví, kdo je jejím pravým otcem...

Ale později jsem se naučila žít se všemy mýmy chybami. Naučila jsem se žít s mužem, ke kterému jsem nikdy necítila víc, než přátelství. Naučila jsem se žít bez Michaela. Bez jediného pomyšlení na něj. Přestala jsem ho vídat, představovat ve všem co jsem viděla, cítila a dělala. Přestala jsem si klást otázky okolo něj.

Roky plynuly jeden za druhým a mé manželství se zhoršovalo.

Po dvaceti letech společného života jsme se s Finem naprosto odloučili.

Hádky mezi námi se stávaly hlasitějšími, agresivnějšími a nesnesitelnějšími. Fin přestával chodit domů. Když přišel, spal v obývacím pokoji. Nemluvili jsme spolu. Zase jsem začínala cítit bezcenná.

Má matka zemřela a já se cítila ještě prázdněji.

Oblékla jsem si černé šaty a lodičky stejné barvy. Prohlédla jsem se v zrcadle a opustila jsem ložnici. Sešla jsem schody do přízemí a posadila jsem se na židli k jídelnímu stolu.

Pheobe přišla zachvíli s Karen, kterou držela za ruku. Také oblečená do černého, ale pro změnu, ona vypadala ubrečeně. Hned na to přišel i její manžel, Mark.

Pomalu jsme se přemístili k autu a potom jsme se vydali na hřbitov.

I před to, že jsme se s Finem vzdalovali, zaplatil celý pohřeb. Matčinu rakev i hostinu a pronajal místo s jejím hrobem na 10 let dopředu.
Musím uznat, že to pro mě znamenalo dost, i když ztráta matky pro mě nebyla tak hrozná, jak by měla.

Na jejím pohřbu se sešlo jen okolo dvaceti lidí. Její spolupracovníci, já, moje dcera i její dcera, Fin a dva její kamarádi, které jsem nikdy neviděla. Ani otec, ani Michael se tam neukázali. Oba věděli, že se to stalo, ale nepřišli. Poslala jsem dopis oběma a otci i email, ale nic. Otec nás odepsal a Michael ji nebral jako svou rodinu. Zbyla jsem tedy jen já, kdo mohl pronést projev na její počest. Ale já nevěděla co říct.

"Na začátek vás všechny zdravím a děkuji vám.
Svou matku jsem nikdy nemilovala tak, jak bych měla. Nebo možná ano, ale to jsem musela být ještě dítě.
Měla jsem ji ráda a vím, že ona mě také. Jen to neuměla dát nikdy pořádně najevo. Možná posledních pár měsíců to říkala, ale ne všechno jde napravit na konci.
Vždycky jsem ji ale obdivovala za to, jak silná žena to byla. Obětovala kvůli mně i svého manžela, kterého ona, narozdíl od něj, milovala.
Bude mi chybět. I když to nebyla skvělá matka, byla mou matkou. Byla mou oporou a byla mou rodinou.
Chci poděkovat všem, co jste přišli. Děkuju, že aspoň vy jste se s ní přišli naposledy rozloučit."
Po posledním slovu jsem se vydala pryč.

Moje řeč zněla podivně. Vyvracela jsem v ní svoje vlastní slova, ale řeklq jsem to tak, jak mi v tu chvíli přišlo na jazyk. Poslední měsíce s mou matkou byly jiné a já si k ní budovala lepší vztah, ale nikdy jsme nedostaly prostor, aby ten vztah byl perfektní a to ani na moment.

Počkala jsem dokud krátký obřad neskončil a všichni se mohli přesunout na hostinu, kterou uspořádal Fin.

Ne všichni se jí zúčastnili. Tři lidé hned po jejím pohřbení odjeli.

U stolu bylo celkem živo. Všichni, krom mě, se bavili. Já seděla vedle prázdné židle, na které měl sedět Fin, ale někdo mu volal a on za ním musel jít.

Ten pocit naprostého osamnění, které jsem cítila mi vadil a tak jsem se zvedla a zamířila na toaletu.

Než jsem tam ale došla, uviděla jsem Fin, jak stál s někým mužem v obleku. Stály na chodbě před toaletami. Navzájem si potřásli rukama a pozdravili se.

"Proč to muselo být tak narychlo?" Muž v obleku ze své tašky vytáhl pár papírů. "Protože každým dnem se tato záležitost zhoršuje. Při rozvodu matky vaší ženy na ni přešl polovina dluhu, o kterém ani netušila a po její smrti přešel tenhle dluh na vaši ženu." Podal Finovi několik papírů. "Samozřejmě také vaše manželka dostane dům s pozemky, ale to asi jen do doby, než proběhne exekuce, kvůli tomu dluhu." Fin prolistoval několik papírů. "Dvacet tisíc? To je ten dluh?" Zalapala jsem po dechu. Má matka měla tak vysoký dluh?! "Okamžitě to zaplatím. Jste můj právník a já vám děkuji za tyto informace, ale teď si musím zavolat." Fin vytáhl telefon a muž v obelku zamumlal jen nashle a obrátil se k odchodu.
Když kolem mě procházel, dělala jsem, že akorát přicházím. "Dobrý den." Usmál sena mě a zmizel.

Povystoupila jsem z poza stěny. Fin ke mně stál zády a akorát začal telefonovat. "Pošli z mého účtu dvacet tisíc dolarů na účet 738..." Pokračoval s poskytováním informací někomu na druhé straně.

Další využívání. Byl to můj dluh. Dluh mého otce a dluh mé matky. Ne dluh Fina. Nijak se ho to netýkalo. Nijak, ale i přes to ho zaplatil. Možná kvůli lásce ke mně nebo možná kvůli své dceři, která ani jeho nebyla.

A pak se otočil ke mně. Jeho oči se dívaly do mých, když jeho ruka s telefonem klesala od ucha.

"Mrzí mě to." Zašeptala jsem. První slza si našla cestu po mé tváři. "Není to nic, co bych nezvládl." Zakroutila jsem hlavou. "Myslím celý tenhle život. Měl si žít šťastně a ne se mnou a s mou dcerou." Udělal ke mně krok. "Je to i má dcera." Zavřla jsem oči. "Fine... Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. Tobě jsem ale ublížila. Lhala jsem ti a to v hlavní věci v našich životech. Trápí mě to. Omlouvám se ti. A nechci abys mi odpustil a ani abys mě pochopil. Já už po tobě nemůžu chtít nic." Odmlčela jsem se. "Pheobe. Pheobe není naše dcera." Zamračil se. Jeho lehce našedivělá obočí se k sobě přiblížila. "Cože?" Zhluboka jsem se nadechla. "Je to jen má dcera, ale ne tvoje. Lhala jsem ti. Nejsi otec. Aspoň teda ne genetický ne." Jeho tvář se změnila na vyděšenou. "Co to plácáš?" Svou rukou sáhl na mé čelo. "Nic neplácám! Povídám tu jedině pravdu. Pheobe není tvoje dcera a Karen není tvoje vnučka. Omlouvám se." Naplno jsem se rozbrečela. Jsem příšerná osoba.

Ahojte!
Přišel čas na tenhle díl, ve kterém se chudák Fin dozvěděl pravdu o Pheobe. Celkem zlá jsem na něj! :(
Nicméně děluji za přečtení.