Love will Remember

Třetí část

Přešla jsem silnici a pomalým krokem jsem se chystala jít tou známou cestou domů.

Michaelova skupina byla dost přede mnou, ale i přes to jsem je viděla. I když jsem nechtěla, musela jsem je sledovat. Povídali si, smáli se, občas si plácli, nebo některý z nich něco vykřikl.

"Wall!" Křik za mnou mě donutil odtrhnout pohled od Michaela a ostatních a podívat se za sebe. Spatřila jsem Porsch s Julií, jak utíkají ke mně.

"Slyšela jsem snad dobře, že náš miláček Fin tě pozval na rande?" Trochu jsem zeudla. "Asi. Jak to sakra víte?!" Vadilo mi, že se to tak rychle rozneslo. Nečekala jsem, ťe se zrovna tahle informace, kterou nikdo, pokud já vím, nesledoval.
Sice já s holkama byla ve stejném ročníku, ale v jiných třídách a nikdy se naše třídy moc nepotkávaly. Já byla na všeobecném zaměření a tyhle taky, ale oni měli zvláštní rozvrh, kde měli o pět hodin tělocviku týdně.

"Jak to asi víme? Fin se chlubil basketbalistům." Tak nějak jsem to nechápala. "A vy jste ti jeho basketbalisti?" Julie protočila očima. "Ne, ale slyšeli jsme je." Přikývla jsem hlavou "Vy taky všechno vidíte, slyšíte a víte. Je něco, co ne?" Julie si odfrkla. "Je toho dost, třeba dějepis..." Zasmála jsem se. "A kdy půjdete?" Ani jsem si nevšimla, že jsem málem do někoho zezadu narazila. "Zítra." Vyhla jsem se člověku přede mnou a pro mé překvapení to byl Michael. "Ty máš zítra rande holka!" Vyjekla a v tu chvíli jsem se shledala s Michaelovím pohledem. Otočil se ke mně zrovna, když to vykřikla.

"Můžeš přestat ječet?" Zamračila jsem se na ni. Necítila jsem se dobře, když mě takhle propaloval pohledem.

V jeho očích, které se dívaly přesně do mých, jsem jakoby viděla jeho vnitřní boj. Jako by se uvnitř sebe hádal. Bylo to, jako by se mu v nich střídal vztek a sklamání.

Raději jsem pohled rychle odvrátila a obešla jsem ho. Pokračovala jsem dál a holky šly kousek za mnou. Nechtěla jsem s nimi mluvit. Nechtěla jsem mluvit s nikým. Neustále jsem přidávala do kroku, jako bych Michaelovi chtěla utéct.

Najednou mi to rande připadalo jako hloupost. Proč jsem řekla, že s ním půjdu? Jsem zamilovaná do Michaela. Teda myslím, že je to láska. Jinak si totiž svůj momentální stav nedokážu vysvětlit. Každá má myšlenka se vrací k Michaelovi. Všechny srovnávám s ním. V mysli se mi objevují obrázky nás dvou. Přemýšlím, nad tím, jaké by to bylo. Nechci, ale prostě se to děje. Nemůžu ale Finovi najednou říct ne. Ale zase mu nemůžu dávat zbytečné naděje, ať si už dělá jakékoly. Musím s ním jít. Půjdu s ním, třeba to bude fajn.

Zastavila jsem se na zastávce, kam zrovna přijížděl autobus. Posadila jsem se na sedadlo a čekala, až mě autobus odveze domů, abych mohla zalést do své kulny a už odtud nevylést. Chtěla jsem ze sebe všechno dostat a jediné co mi mohlo pomoct bylo malování.

Vždycky jsem byla a vždycky budu trochu zvláštní člověk. Jsem typ, který si dává hodně věcí za vinu. Jsem nerozhodná a nesebejistá. Ale to jsem prostě já.

Z autobusu jsem vystoupila na poslední zastávce, pod kopcem pod naším domem. Nikdo neměl důvod stavět zastávku na kopci, protože jediná rodina, která tam bydlela jsme byli my.

Místo domů jsem rovnou zamířila na své oblíbené místo. Hned jak jsem zavřela dveře, kopla jsem do krabice, kterou jsem tu před týdnem nechala. Odsunula jsem ji bokem a ze svých zad jsem shodila školní batoh na zem. Kabát jsem přehodila přes skříňku s knihami.

Povzdechla jsem si a posadila jsem se na matraci. Na nohy jsem si položila blok a nechala jsem ruce dělat si co chtěly. Můj konečný obrázek mi znovu připomínal Michaela. Zoufale jsem papír vytrhla a chystala jsem se ho zmačkat a zahodit, ale místo toho jsem papír odložila vedle."

Ve svých rukách jsem držela svůj deník. Na úplném konci deníku byl ten obrázek vložený. Vytáhla jsem ho a rozložila jsem ho.

"To je ono?" Přikývla jsem. "Ano." Michael na obrázku témeř nešel poznat, ale byla to jeho první podoba, kterou Karen viděla.

"Milovala jsi ho hodně, že?" Obrázek jsem si ještě jednou pořádně prohlédla. "To ano. Ale víš Karen, pořád ho miluji."
Na její odpověd jsem nečekala a pokračovala jsem dál.

"Neměla jsem náladu kreslit dál, když mě sklamalo i to a tak jsem se rozhodla si to tam vylepšit.

V krabici, do které jsem při vstupu narazila, byly moje svítící hvězdičky z mého pokoje a pár dalších podobných věcí včetně čistého prostěradla.

Celý zbytek dne jsem strávila upravováním mé malé kůlny. Čas trávený doma se mi nelíbil a proto jsem si to tu upravovala, abych se tu cítila lépe. Navíc jsem se brzo hodlala 'přestěhovat' sem. Nechtěla jsem už být nadále doma. S matkou a Michaelem a znovu možná i otcem.

Proto jsem se domů taky vrátila a pozdě k večeru, když jsem dostala opravdový hlad. V domě panovala tma a ticho, jako by tu nikdo nebyl, nebo jako by už všcihni spali. Bohužel asi né všichni...

Sice jsem slíbila, že díl bude přesně do týdne, ale tak nějak jsem zapomněla! :D
Omlouvám se, ale stalo se.

Pokud jste si nevšimli, Adele se ke mně vrátila a zase budeme psát spolu!!
Ovšem tentokrát doufám lépe - pustila jsem se do korekce naší první story... A abych byla upřímná i tato je proti ní geniální dílo! :O
To se prostě nedá ani číst a proto obdivuju těch 600 lidí co se dočetlo až na konec, ale tehdy Wattpad ještě nebyl tak zmámý a plný dobrých storek, takže to celkem i chápu.

Jako další info vám musím zdělit, že dl není jediná naše / má povídka, u které provadím korekci.
Začala jsem se o ni pokoušet i v případě Can't let go a I have a baby...?! .
Navíc se mi hodně rychle blíží PŘ a proto budu muset s vydáváním spomalit, přesněji ho přerušit tak na měsíc.
I když to nemůžu slíbit, chtěla bych se mu zase potom plně věnovat a proto doufám, že se mi PZ povedou...

No pro dnešek mých blábolů bylo dost! :* ILY
Příště! ;)