Love will Remember

Třetí část

"Další den jsem se probudila s příjemným pocitem. Jako by se za posledních pár měsíců nic nestalo.

Stejně tak, jako každé pondělí jsem byla nucená vstát a odejít do školy. Pozbírala jsem v sobě veškerou sílu, kterou jsem měla a donutila jsem se vstát z postele. Hned na to jsem posbírala svoje učebnice a sešity po stole a narvala je do tašky. Hodiny mi ukazovaly skoro půl osmé a já díky tomu zjišťovala, že nestíhám. Bohužel se mi nechtělo spěchat a tak nějak jsem to neřešila. Jeden trochu pozdější příchod mi nic neudělá.

Ze skříně jsem vyhrabala nějaké oblečení a převlékla se do toho. Přesněji do černých legín a jediné push-up podprsenky, kterou jsem měla a do bílého tílka. Netuším, co se to stalo s mým strohým oblékáním, ale dostala jsem tak nějak chuť si to obléct. Cítila jsem se trochu jako kdybych dělala nějaký zločin a ten pocit se mi líbil.

Jako pokračování pro úpravu svého vzhledu jsem zvolila koupelnu. Tam jsem si jen rozčesala vlasy a nanesla trochu matčiny řasenky. Co jsem od té párty pochytila bylo to, že to nepůsobí špatně, jen to zvýrazní oči. Tím jsem ukončila malování i cokoli co se týkalo mého vzhledu a vydala jsem se do pokoje pro tašku a potom dolů pro nějakou snídani.

Rozhodě jsem nebyla dívka, která dokázala kvůli dietě nejíst. Nic takového se mě netýkalo. Jídlo pro mě představovalo nejlepšího kamaráda!

Na schodech jsem ale potkala někoho, koho bych tu nečekala. Svého otce. Moje mysl se začala hádat. Utéct zpátky, nebo pokračovat dolů. Moje dýchání se zrychlilo, jako by pro mě byl otec nějaká hrozba. To co udělal nebylo dobré, ale stejně je to můj otec.

"Co tu děláš?" Přeměřil si mě pohledem. "Co?" Nic hloupějšího jsem říct nemohla... "Jak to, že ještě nejsi ve škole?!" Zkontroloval hodinky na svém zápěstí. "Protože nestíhám." Zamračil se. "Co to máš na sobě? Chce jít v tomhle do školy?" S opovržením na mě ukázal. "Můžu si oblékat co chci." Založila jsem si ruce na hrudi. "No to teda ne! Nebudeš se chovat nerozvážně! Děláš svým vzhledem vizitku i mně." Nadzvedla jsem obočí. "Tobě? Ty si ji děláš sám tím, že podvádíš mámu!" Zakřičela jsem na něj.

"Děje se tu něco?" Najednou se nad námi objevil Michael. "Nic, co by se tě týkalo!" Vyjela jsem i na něj. Otočila jsem se čelem k Michaelovi. "Sakra musíš se neustále plíst do všeho?! Co je ti vůbec do mýho života?! Nezajímám tě, tak mě ignoruj i nadále! Jsi prolhanej parchant a zmrd!" Hystericky jsem na něj ječela. "Wallo, tak to není." Rozhodila jsem rukama. "Ale je!" Ignorovala jsem pítomnost otce a seběhla jsem schody dolů.

Místo návštěvy kuchyně jsem se ihned odebrala do předsíně a po nazutí bot a oblečení kábátu, i ven. Chtěla jsem být daleko. Od obou. Jak od mého otce, tak i od Michaela.

Utíkala jsem z kopce dolů. Nedokázala jsem se zastavit, i když jsem chtěla. Moje nohy mě nesly dál a i když moje plíce už nestačily, moje nohy běžely dál.

Zastavila jsem se až na okraji parku, kterým jsem do školy i z ní chodila, pokud jsem nestihla autobus. Rukama jsem se v předklonu opřela o kolena a rozdýchávala jsem to.

Pomalým krokem jsem se pak vydala přes park ke škole, která byla ještě dost daleko.

Asi tak po dvaci minutách chůze jsem konečně stála před školní budvou a těšila jsem se, až si sednu do třídy a budu moct poslouchat nudný výklad učitele. Někomu ty výklady připadají nudné protože je daná látka nezajímá, ale upřímně, já už veškeré věci, které se učíme mám nastudované předem a proto mi ty výklady profesorů připadají jen jako opakovaní.

Při vstoupení do školy právě zvonilo na hodinu. Rychle jsem si ze skříňky vzala učebnice a odložila si v ní kabát. Dokonce se mi povedlo do třídy doběhnout ještě před učitelkou.

Když jsem ale vstoupila, jako by všechny oči spočinuly na mě. Možná si mysleli, že jsem učitelka a proto ke mně strhli své pohledy, ale když zjistili, že jsem to já, všimla jsem si v jejich tvářích překvapení.

Všichni v mé třídě byli starší a bylo to tím, že jsem začínala školu o rok dříve. Některým, kteří se dostali s odkladem, již bylo i sedmnáct.

Nikdy jsem nebyla středem pozornosti a neměla jsem to ráda. Jejich pohledy mě znervózňovaly.

Rychle jsem se posadila do druhé lavice a snažila jsem se zmizet. Náhĺ změna oblékání asi nebyl nejlepší nápad.

"No to snad ne, ona dospěla!" Vykřikla osoba ve čtvrté nebo páté lavici za mnou. Podle hlasu mi byla jasná Karin.

Malá tmavo vlasá dívka s italským původem. Nikdy si nezapomněla koupit kabelku a boty podle nové módy, ale která byla celkem nenafoukaná, jako některé mé spolužačky.

Nevěděla jsem co na to říct, ani jestli se hodí něco na to říkat. Nevím, jestli to mělo něco s mím dospíváním něco společného, ale začínala jsem to být prostě já. Naštěstí jsem se nemusela zaobýrat odpovědí dlouho, protože do třídy vešla profesorka.

A ten den se stala další z hodně zvláštních věcí v mém životě.

Po vyučování jsem stála před školou. Nechtělo se mi jít domů.
Přes ulici jsem sledovala Michaelovu partu, která procházela okolo.

Sledovala jsem Michaela. Něčemu se smál. Působil celkem šťastně, ale v tom mi někdo zaterasil výhled. Ten někdo byl můj spolužák Fin.

Vysoký pohledný kluk se zelenýma očima, jako jantar. Hrál basket u nás na škole. Za školní tým. Byl vcelku oblíbený, ale co jsem slyšela, tak i hodný a nenamyšlený, znovu vyjímka, jestli to tak tedy bylo.

"Ahoj." V jeho hlase jsem poznala obavy. "Ahoj?" Nikdy na mě nepromluvil. A já nebyla zvyklá bavit se s cizími lidmi a už vůbec ne s opačným pohlavím. "Víš Wallo, chtěl jsem ti říct, že ti to dneska sluší." Moje koutky sebou trochu zacukaly a moje tváře začaly nabírat červený odstín. "Chtěla bys se mnou jít ven? Zítra?  Na večeři, nebo do kina, nebo někam?" Fin, miláček holek, mě tu zval na rande. Ten Fin, o kterém jsem si myslela, že ani nezná mé jméno. "Asi ano." Uvnitř sebe jsem opravdu měla radost.
Konečně budu mít své první rande. I když bych ho raději měla s někým jiným.

Hojte lidi! :D
Ako sa máte? Tož já se mám velmi nadopovaně...
Po 11 dnech další díl...? Díl, který vše mění, ničí vaše představy a způsobuje mi problémy, protože sama nevím co teď budu psát... :D
Mám velmi zajímavý talent na vymýšlení zápletek, který se mi nehodí, ale to se stává...

No co je horší, tak jsem přišla o nejdelšího kamaráda kterýho jsem měla. Stalo se vám něco takovýho?
My se známe - v září - 12 let a on se na mě vysere kvůli jeho holce... Jako jo, chápu, ale ona prostě mě od začátku nenávidí. Myslí si, že ho chci prostě pro sebe, i když tak to prostě není. Je to kamarád nic jinýho než kamarád! :|
Ona mu prostě napsala, aby si mě blokl a protože ji poslouchá na slovo, tak to udělal a protože jsem nemocná, nemůžu ti s ním ani probrat... :( :'(
Ani netuší jak mi ublížil...

No trochu veseleji... Lidičky, příští díl bude doopravdy už do 7 dnů! Aspoň se budu snažit! ;)
Xoxo