První část

326 17 2
                                    

"Posadila jsem se vedle svého nevlastního bratra. Usmál se na mě a objal mě okolo ramen. Přitulila jsem se k němu a hlavu jsem si položila na jeho rameno. Usmívala jsem se."

Karen přečetla další kousek z mého deníku.

Usmívala jsem se nad tou vzpomínkou. Bylo to ještě na začátku, i když ne na úplném.

"Červen 2016. Pokračuj." Zachraptěla jsem potichu a mezi prsty jsem stiskla přikrývku. Hlavu jsem stočila k velkému oknu v místnosti.

"Déšť bubnoval na okna. Obloha se barvila do několika odstínů šedivé barvy a působila smutně. Tak jak by obloha za deště působit měla.

Seděla jsem na posteli ve svém pokoji a hleděla jsem z okna ven. Čekala jsem, až se domem rozezní prásknutí dveří a Michael se vrátí domů.

Byla jsem plna očekávání na něj. Na jeho tmavé až černé oči. Na jeho plné růžové rty. Na jeho havraní vlasy. Na jeho: Miluju tě.

Nedokázala jsem si představit, co by se stalo, kdyby nepřišel. Je to, jako by feťákovi vzal někdo jeho drogu.

Jenže rána dveří se ozvala a já si uvědomila, jak moc jsem na něm závislá."

Koutkem oka jsem viděla Karen, jak zvedla hlavu od mého deníku.

Začala sice před chvílí, ale s každou myšlenkou, kterou přečetla, jsem si ji více představovala.
Je zvláštní, že o mně někdo chce napsat knihu a nejen někdo, ale moje vlastní vnučka.

"Nevzpomínám si. Někdy na podzim... Rok po tom." Chytila mě za ruku. "Rok po čem?" Zavřela jsem oči. "Po straně třicet." Slyšela jsem listování. "Nech toho, Karen. Nemá cenu číst něco, čemu nerozumíš." Slyšela jsem její hluboké nádechy. "Nerozumím tomu?!" Byla jako já. Byla po mně.

"Můj příběh má několik částí. Sedm řekla bych." Odmlčela jsem se, abych do svých plic nahnala dostatek vzduchu. „Poprvé jsem ho spatřila, když mi bylo třináct let. Seznámili jsme se, když ho naši přivedli domů.

Byl to malý kluk bez rodičů. No malý, byl o dva roky starší než já...

Když naši zjistili, že po mně už matka nemůže mít další děti, rozhodli se si další dítě adoptovat.

Nedočkavá jsem seděla na schodech naproti vchodovým dveřím, abych si ho hned všimla a abych zjistila, jak bude můj bratr vypadat.

Když se konečně dveře otevřely, přepadl mě strach. Myslela jsem na věci jako: Co když to bude šprt? Nebo co když bude škaredý, hloupý? Budou se mi za něj všichni smát?

Když ale vešel do dveří kluk s uhlově černýma očima, věděla jsem, že se mi nikdo smát nebude! Nevypadal jako šprt, ani nijak zvláštně. Byl hezký, ale vypadal trochu zničeně.

"Wallo, to je tvůj nový bratr Michael." Máma ho ke mně popostrčila. Nespokojeně se ošil a podíval se na mě. Ještě víc jsem se usmála. "Ahoj." Nepromluvil. Nic neřekl, jen na mě koukal. Prohlížel si mě pořád dokola. Bylo mi líto, že nic neřekl. Přece jenom to bylo neslušné a i nehezké.

"Ukaž mu jeho pokojíček, aby se mohl zabydlet." Táta mu dal jeho malou tašku a on si ji pomalu vzal. Vyšla jsem dva schody a ohlédla jsem se na něj. Stál pořád na místě a zíral na mě. Natáhla jsem k němu ruku. Pomalu vyšel pár schodů, ale zastavil se pode mnou, tak že jsem na něj nedosáhla.

Otočila jsem se k němu zády a vyšla jsem zbytek schodů. Na chodbě jsem si vyhlídla červené dveře, které vedly do mého pokoje. Hned vedle nich byly další -zelené- ty ale byly od jeho pokoje.

Dovedla jsem ho až k nim a potom jsem je otevřela. Jeho pokoj byl kopie mého. Bílý nábytek, který tvořila postel, komoda, stůl, dvě poličky a dvě skříně. Černý koberec na dřevěné lesklé podlaze a počítač na jeho stole. Ve skříně měl nějaké oblečení, ale krom těchto věcí, jeho pokoj vypadal celý prázdný.

Obešel mě a vešel dovnitř. Rozhlédl se a pak se otočil čelem ke mně. "Jsou tví rodiče vždycky tak zlí?" Zamračila jsem se. "Oni nejsou zlí!" Mluvila jsem tak nahlas, až jsem skoro křičela... Zašklebil se a nepřestal se na mě dívat. "Jsou jenom trochu přísní. Jde jim hodně o učení, a pokud ti jde tak s tebou nebudou mít problém a budeš se mít fajn." Pohlédl mi do očí.

Byl zvláštní. Měl černé havraní vlasy a oči stejné barvy. Nikdy jsem nikoho s takovýma očima neviděla. Jeho oči byly vždycky tak chladné. Bylo tak lehké se v nich ztratit. Stejně jako ve tmě. Jeho oblečení bylo upravené a celkově vypadal dobře. Vypadal i slušně udržovaný. No taky si ho rodiče adoptovali ze slušného dětského domova.

Karen pozorně poslouchala, co jsem vykládala a dělala si zápisky. Vážně si psala vše, co z mých úst vyšlo ven. Zároveň si všechno i nahrávala. Možná chtěla, aby ta kniha byla dokonalá a přesná. Ale obávám se, že to tak nikdy nebude. Je jedno, co Karen řeknu, nikdy nebude moct napsat něco, tak procítěně, když si to nezažila. Může si to jen představovat.

"Víš, tuhle chvíli si pamatuju do písmene. Každou událost s ním, která pro mě byla nějak důležitá si pamatuju naprosto do detailů. Bylo jich tolik a já si jich asi pamatuju jenom polovinu." Moje oči stále se znova přemístily k oknu. "První část mého příběhu bylo 13 let, které jsem trávila v rodině jen s rodiči, kteří byli dost upnutí na svou práci. Stejně tak jako nutili mě se upnout na školu. Nikdy jsem neměla povolené chybět, i když jsem měla horečku. Nebyl to pádný důvod nejít do školy. S přivedením Michaela do naší rodiny se toho hodně změnilo. Jak jejich přístup ke mně, tak i naše vztahy v rodině."

Ahojte!! :3
Konečně nová story! Po dlouhé době. Celkem se mi líbí a doufám, že bude i vám! :)

Tak abyste pochopili, je to z pohledu Wally, která vypráví o svém životě své vnučce. Názvy dílů se týkají popisu příběhu, tak si ho kdyžtak přečtěte znovu, abyste to pochopili.

Budu vám vydávat každej týden jeden díl, v kterej den ještě nebím, ale tak třeba to nebude pravidelný! 😂☺️😏

Zpátky ke story, vaše názory ocením - i HEJTÍKY (přece jenom je to nejlepší způsob jak zjišťuju co se vám líbí a co ne), takže komentujte a votujte! ☺️:3

Zatím papa mějte se famfárově! 😂

Love will RememberKde žijí příběhy. Začni objevovat