Love will Remember

Třetí část

Nejprve jsem mu napsala esemesku, ale neodpověděl. Následoval to hovor, pak druhý a nakonec třetí, který konečně zvedl.
"Wallo, děje se něco?" Nevěděl o mně a o Michaelovi a co jsem mu tedy mohla říct. "Fine, můžeš přijít? Prosím." V mém hlase šlo slyšet zoufalství. "No, asi ano. Stalo se něco?" "Popovídáme si, až tu budeš." Slyšela jsem v pozadí hovoru šum, takže se začal hýbat. "K vám domů?" "No... Ne, když půjdeš za náš dům po té louce, narazíš na malý zahradní domek, kůlnu, nebo nevím jak to nazvat, ale tam tě budu čekat, ano?" Jeho kladná odpověď mě uspokojila a já tak mohla telefon odložit a přemýšlet, proč jsem udělala to, co jsem právě udělala.

Netrvalo to ani dlouho a někdo zaklepal na dveře. Okamžitě jsem se zvedla ze země a vrhla jsem se ke dveřím. Ty jsem odemkla a pustila jsem Fina dovnitř. Hned na to jsem dveře zase zamknula, nechtěla jsem neočekávanou návštěvu.

"Wallo, co se ti stalo? Tys brečela?" Ruce jsem obmotala kolem jeho krku a políbila jsem ho. Byl překvapený, ale já se nechtěla vzdát tak brzo. "Wallo, co to děláš?" Odtáhl se. "Nemluv." Znova jsem si ho přitáhla k sobě. Jedna má ruka spočívala na jeho zátylku a ta druhá pod na jeho hrudi. Cítila jsem, jak kroutí hlavu a potom se znovu odtáhl. "Hej, co to má být?" Nespokojeně jsem zavrčela a o pár kroků jsem od něj odstoupila. "Já nevím!" Vykřikla jsem na něj. "Wallo, co se s tebou děje?" Zhroutila jsem se na matraci a začala jsem hystericky brečet. "Jsi v pořádku?" Zakroutila jsem hlavou. Sedl si vedle mě a objal mě. Svou hlavu jsem položila na jeho hruď.

Poprvé, co to nebyl Michael. Poprvé, co jsem se cítila milovaná v náručí jiného muže.

V jeho náručí jsem také usnula.

Probudila jsme se někdy uprostřed noci. Fin seděl opřený o zeď nedaleko ode mě a spal. Celou místnost osvicovala jenom jedna malá lampička na knihovně.

"Fine?" Potichu sjem promluvila. Neodpověděl. Zvedla jsem se a přešla jsem k němu. "Fine." Pomalu otevřel oči a potom si obličej protřel dlaněmi. "Jsi v pořádku?" Přikývla jsem. "Půjdeš domů, nebo tady chceš zůstat?" Oddechl si. "To záleží na tobě. Vyhazuješ mě, nebo ne?" Zakroutila jsem hlavou. "Nevyhazuju tě." "Pak teda zůstanu, jestli to nevadí." Zakroutila jsem hlavou. "Nevadí, ale pojď aspoň za mnou na tu matraci."
Oba jsme se přesunuly na tu matraci a Fin za chvíli znovu usnul. S rukou přehozeniu přeze mě a hrudí natisklý na moje záda, jak to normálně bývalo s Michaelem.

Já místo toho celou noc pěemýšlela. Jak to bude teď? Michael už mě pravděpodobně nechce a kdo mi teď zbyl? Fin, který se najednou drží nějak straniu, když bych nejvíc potřebovala zapomenout na Michaela.

Ani ne za hodinu začalo svítat a o půlhodiny později se semnou Fin rozloučil a odešel, aby se připravil do školy. Já jsem se pěknou chvíli potom přemlouvala, abych šla domů.
Sbalila jsem si všechno potřebné, ale jídlo žádné. Můj žaludek už se o něco hlásí a dlouho tu bez jídla nevydržím.

Proto jsem udělala, tak jak jsem udělala. Sotva jsem otevřela dveře, moje matka se ke mně přihnala. "Proboha! Jsi v pořádku? Kde jsi byla?! Už jsme chtěli volat policii!" Objala mě.
Co se to děje? Kde se v ní najednou bere ten zájem o mně? Chtěli? Kdo my? Jediná možnost je ona a Michael. Ale proč by to sakra probíral s ní? Byl by schopný říct ji o nás?! To asi ne, protože hádám, že by se chovala jinak.

"Jsem v pořádku, jenom mám hlad." Odpověděla jsem, když už na mě dlouho hleděla, ale já nic neříkala. "Hlad? Uvařím ti něco k jídlu! Máš ráda bramboráky, že ano? Udělám ti je!" Ihned se otočila a mířila do kuchyně.

Tím, že mi dělala jídlo, byl můj problém s hladem v podstatě vyřešen. Najednou jsem nevěděla co dělat, ale to bych nesměla potkat Michaela.

"Kde jsi byla?" Stán naproti mě a hleděl mi přímo do očí. "Co je zrovna tobě do toho?" Snažila jsem se před ním bránit slzám, abych nevypadala jako slaboch. "Je mi do toho dost!" "A co třeba?" Zvedla jsem obočí. "Jsem tvůj přítel, měl bych vědět o tom kam chodíš po nocích!" Ironicky jsm se zasmála. "Včera to tak nevypadalo. Pokud já vím, kluk by svou holku podvádět neměl." Udělal jeden prudký krok ke mně, na který jsem odpověděla krokem vzad. "Byla to pitomá pusa, nic hroznýho." Vykulila jsem oči. "Cože?! Pitomá pusa?! Líbal si se s ní! Líbal, to není pusa! Nelži mi! Už jsi mi lhal dost! Michaele nelez mi na oči! Jsi jenom hajzl, co mi tvrdil, jak mě miluje, ale není tomu tak! Zlomil si mě! Já ti věřila, že mě miluješ, že mě máš rád, že o mě stojíš, ale byla to vůbec někdy pravda?" Můj křik přecházel ve zničený hlas, ze kterého šlo poznat, že mám na krajíčku. "Jdi mi prosím z očí. Nechci nad tebou přemýšlet a proto tě prosím. Jdi pryč." Nemusela jsem dlouho česat a on tak hned učinil. Zmizel na schodech a jediné, co jsem pak už uslyšela bylo prásknutí jeho dveří od pokoje.

"Pojď se najíst." Zamračila jsem se. Musela to celé slyšet, ale nic neřekla. Šla jsem za ní do kuchyně, kde jsem si sedla ke stolu. Spíš jsem se zhroutila na židli. "Najez se. Udělá se ti líp." Položila přede mě talíř. "Slyšela jsi to?" Přikývla a dá nic neříkala. "Nedivíš se tomu?" Takroutila hlavou. "Michael mi všechno řekl." Vykulila jsem oči. "Všechno?" Přikývla. "Nejsem na tebe pyšná a ani na něj, ale je dobře, že mi to řekl. Domluvila jsem se s ním, že už ti nebude ubliživat a že proto udělá všechno." "Víc už to nejde. Teď už není moc věcí, co by mi mohl udělat." Pohladila mě po vlasech. "Já vím zlatíčko, ale může aspoň udělat něco, aby to napravil." Nechápala jsem co by mohl udělat, aby to napravil. Nic by to nenapravilo. To přece nebylo možné. "Je dobře, že se to stalo."

Huhuhu!
Přišel čas na další část. Je pravda, že už Třetí části už končí a já tak nějak vynechala to hlavní o čem je tahle storka, sle kdybych vypiovala všechny jejich společný momenty, má to tak 1,000 dílů... V tomhle vás chápu, že si stěžujete, ale já bych to nechala jen u těch momentů z prvního dílu.

Krom toho chci říct, že nevím, jak příští týden vydám díl. Jedu na Kanáry a nemám tušení, jestli budeme mít v hotelu wifi!

Ale budu se snažit! Ily.