Love will Remember

Třetí část

Uběhl týden a potom další a další a mně se tak nějak pořád dařilo Michaela příliš nepotkávat. Fin se pomalu ale jistě přecházel z kamaráda na mého přítele. I když všechny naše společné momenty mi připomínaly ty, které jsem prožila s Michaelem. A i přes to, že jsem věděla, že Fina nemiluji a nikdy asi ani nebudu, i když říká se, že časem se člověk milovat naučí.

Mé city k Michaelovi se nezměnily, pořád byly silné a já věděla, že ho miluju, i když se sobě vyhýbáme.
Náš vztah byl tak hrozně křehký, že ho zničila jedna holka. Holka, která pri Michaela ani nic neznamenala podle Logana.

Michael už se s klukama nepotkával, narozdíl ode mě. Vlastně tak nějak odkopl všechny svoje kamarády. Nechápala jsem, co se děje.

Ale ten den změnil všechno. Ráno jsem vstala, jako vždy. Sešla jsem schody dolů do obýváku, ale tam mě čekalo překvapení. Dva muži ve vojenských uniformách. Okamžitě jsem se vyděsila. "Mami?" Promluvila jsem se a v tu chvíli se ke mně všichni v místnosti otočili. Moje matka, ti dva muži a ještě jeden, kterého jsem si nevšimla. Michael. Měl na sobě vojenskou uniformu. "Co se tady děje?!" Matka se okamžitě vydala ke mně. "Vrať se nahoru." Zakroutila jsme hlavou. "Nikam se vracet nebudu, co se tady děje?!" Začala jsem zvyšovat hlas. "Wallo, klid." Promluvil na mě Michael.

Chystala jsem se znova něco říct, ale Michael mi nedal šanci a došel ke mně. "Pojď stranou." Odvedl mě z obýváku do kuchyně.

"Co tady dělají ti vojáci? Proč máš na sobě uniformu?" Prosím, ať neřekne, to co si myslím. "Musíš to pochopit. Dělám to kvůli tobě. Domluvil jsem se tak s tvou matkou a ona má pravdu. Bude to lepší a jednodušší." Vykulila jsem na něj oči. "Cos s ní domluvil?" V mých očích se leskly slzy. "Já myslím, že už ti to došlo." Zakroutila jsem hlavou. "To nejde! Nemůžeš mě tady nechat!" První slza si našla cestu po mé tváři. "Řekl jsi, že mě tady samotnou nenecháš!" Palcem setřel slzu z mé tváře. "Ale teď nemám na výběr. Už je to dlouho a mě bolí tě vídat, stejně jak to máš ty." Naprosto vůbec jsem nechápala co se děje a jak se to vůbec může dít. "Co se to s tebou stalo? Kde je ten Michael, co si vzal to, co chtěl? Kde je ten Michael, co mě miloval?" Šeptala jsem. Ani nevím proč. Možná jako prosbu, která nebyla nikdy vyslyšena.

"Musím jít." Obracel se ke mně zády, ale já ho chytila za ruku a přitiskla jsem se mu na rty. Ruce jsem mu zapletla do vlasů a on svoje ruce dal na mé boky. Znova tu byla ta bolest v hrudníku. Zatlačil do mě a já narazila do kuchyňské linky. V tu chvíli jsem doufala, že za pár měsíců, nebo let se zase uvidíme a že spolu budeme. Ale z té představy mě probudil sám Michael, který se odtáhl, naposled mi svýma černýma očima pohlédl do mých a potom se obrátil k odchodu. Jeho záda jsem propalovala pohledem, dokud nezmizel za zdí.

Trvalo to už jen pár minut, než se ozval motor auta, stojícího před domem, ve kterém odjížděl Michael a oba vojáci. Nechal mě tady, zlomenou, samotnou a zamilovanou."

"Tehdy mi oficiálně zlomil srdce."

Dveře od pokoje se otevřely a dovnitř vešla sestřička. "Dobrý den, jak se dnes cítíte?" Slušně se mě optala zatímco připravovala mou ranní dávku léků. "Jako vždy." Prohodila jsem slušně sledujíc ji při práci. "Tyhle až po jídle a napití se. Hodinu po nich byste se měla vyvarovat pití i jezení." Postavila na noční stolek plastovou mističku se třemi léky a pronesla větu, kterou jsem slyšela už stokrát. "A tyhle před jídlem." Na nočním stolku přibila další mistička. "Tady je vaše snídaně. Přeji hezký den. I slečně." Položila předemě tác s talířem, na kterém se nacházela míchaná vajíčka a nějaký chleba. Krom toho tu byl hrnek s čajem, máslo, krabička jahodového džemu, příbor, ubrousek, pytlík cukru a ovocný salát v misce. Toť vše ke snídaním v nemocnicích. Aspoň tedy o víkendech. To prý mají jen polovinu zaměstnanců a věřte, že na tom jídle to jde znát.

"Tak se teď najez a já si skočím do automatu pro čokoládu." Zapila jsem svoje první léky a zeptala se Karen: "Nemáš ráda kafe?". Zakroutila hlavou v nesouhlasu. "Jsi má kopie." Usmála jsem se a chytila jsem se příboru. Po malých kouscích jsem začala jíst vlažná vajíčka a k tomu přikusovat suchý chléb.

Když se Karen vrátila, neměla v rukou jen kafe, ale také papírový pytlík který mi podala. "Co to je?" Opatrně jsem ho rozevřela a uviděla jsem dvě krásné velké koblihy. "Hřích." Zasmála se. "Jedna čokoládová, druhá skořicová." "Fuj. Tu skořicovou si nechej!" Vzala jsem si do ruky koblihu s čokoládou polevou a zakousla jsem se do ní. Sladká chuť zaplavila moje ústa. Tohle je tak milionkrát lepší než to bezbarvé neochucené nemocniční jídlo. Sakra velký hřích v mém stavu.

Ahojte,
Další díl tady!
Abych pravdu řekla, dopsala jsem už tenhle příběh a nemám nápad, co psát teď... :(
Prostě mě tak nějak opustily nápady... FF se mi nějak psát nechcou a na nic jinýho nemám nápad... 😂
Prostě těžká situace! 😂