Love will Remember

Pátá část

Hned další ráno na to mě odvezli do nemocnice, kde mě zavřely v psychiatrické léčebně, kde jsem se i mimo jiné léčila ze začínající závislosti na drogách.

Celé dva roky jsem žila v malém pokoji bez nikoho dalšího s různými prášky a deníkem, který jsem byla donucena si psát. Ale mně to ani jako dva roky nepřišlo.
Musím přiznat, že mi to velmi pomohlo.

Nejdřív jsem byla naštvaná na všechny a na všechno. Později jsem začala ostatní ignorovat a snažila jsem se potlačit touhu ublížit si. Potom už se všechno jenom zlepšovalo.

Muž jménem Julian byl můj přidělený psychiatr. Doktor Julian Denvor.
Vlastně se stal mou oporou v tomhle příšerném zařízení. Stal se mým přítelem. Nemyslím to, jako klukem, ale byl něco jako můj kamarád.
Vždycky na konci našeho sezení mi opakoval to samé: "Mám k tobě zvláštní pouto Wallo. Jsi zajímavý člověk a kvůli tobě doufám, že se udržíš na správné cestě."
Nejdřív mě to vyděsilo, ale začala jsem to brát jinak. Nedokážu vysvětlit jak, ale cítila jsem k němu jakousy empatii.
A tenhle doktor mi pomohl, abych zase mohla spatřit něco mimo zdi toho hnusného ústavu.

Každý den mi dal tři prázdné listy papíru, abych na ně napsala proč si myslím, že jsem skončila tady, kdo za to může a své pocity.
Nejdřív jsem to nepsala vůbec. Pak jsem spala lži a to hlavně kvůli strachu, aby nevěděl pravdu o mně a Michaelovi. Později jsem mu ale řekla témeř všechno a u každého dalšího sezení se dozvídal víc. Krom Pheobe, o té nikdy nezjistil, kdo byl jejím pravým otcem.

Nejdřív za mnou nikdo nechodil. Byla jsem sama. Matka s Finem měli plné ruce práce s malou. Fin k tomu ještě dělal školu a hledal si i brigádu, kterou by stíhal s ohledem na čas k učení a hlídání malé. Má matka musela chodit do práce a tak se o Pheobe přes týden starala nějaká chůva z nějaké agentůry.
Později mě přišel navštívit Fin, aby zjistil jak na tom jsem. Pak chodil častěji a zase se mi stal oporou. Byl to zase můj kamarád Fin, jako předtím. S tím rozdílem, že se bral za otce Pheobe a tak nějak i za mého přítele. Byl to kluk, který mi hrál na piáno mou oblíbenou písničku. Byl to kluk, co mě rozesmíval, i když mi do smíchu nebylo. I přes to všechno, i to, že mě užíral pocit viny, byla jsem rozhodnutá nikdy mu neříct pravdu o otci Pheobe. Mohl by mě pak opustit, ale já nechtěla, aby Pheobe vyrůstala bez otce. Nebo kdo ví, co by se mohlo stát, ale každá z těch teorií mě děsila. Mohl mi dát pohádkový život. Jeho otec si pro něj držel jisté místo manažera ve své firmě, která vydělávala miliony a to i někteří její zaměstnanci.

Nakonec za mnou chodila i matka, ale Pheobe ke mně nepustili. Báli se, že bych nereagovala dobře i přes to, že můj psychiatr řekl, že by mi to mohlo pomoci.

A jak plynul čas, začala jsem chápat jakou hloupost jsem to udělala. Že jsem opustila svou malou dcerku.
Na její druhé narozeniny ji Fin přivedl. Pamatuju si, jak jsem si ji vzala na klín a ona se rozbrečela. Nepoznala mě a já tak litovala ještě víc.

Tři měsíce zbývaly, než jsem mohla z tohohle vězení a než jsem pro ni mohla být zase, nebo spíš konečně, matkou.
Fin mi řekl, že až mě pustí, zůstanu doma s malou a on si dodělá vysokou, kterou začal dělat. Začal studovat manažerskou univerzitu někde v nějakém městě hodinu odtud.
Moje matka si ale zase stála za tím, že dodělám školu a stanu se doktorkou, nebo právničkou a nebo nějakou manažerkou. Bylo by jí to jedno, hlavně, že bych něco byla.

Byla jsem ale rozhodnutá že tu školu zkusím. Ta možnost se mi líbila víc, než že bych zbytek života měla žít zavřená doma u plotny.

Fin by mě i malou uživil, ale já se cítila zase špatně z toho, že by to tak mělo být. Už jednou jsem ho využila, aby byl otcem. Mohl si žít spokojený život s někým jiným. Se svými dětmi. Mohl by mít pravou rodinu. I když jeho představa taková byla, já věděla pravdu. Ve svém věku by se nemusel starat o žádné dítě a ani o rodinu. Bylo mu 19 let a já z něj udělala otce.
Nemohla jsem ho proto využilvat i dál. Nechtěla jsem už mu víc brát. Vzala jsem mu svobodný život a nechtěla jsem ho ještě celý život využívat v otázce peněz.

13.10. 2020 přišlo konečně moje propuštění.
Fin pro mě přijel a vzal s sebou i Pheobe, čím mi udělal velkou radost.

Dojeli jsem domů, ale ne do domu, kde jsem bydlela s matkou a otcem. Dovezl mě k hezké vilce s zahradou v jedné ulici v městečku.
Uvnitř to bylo velmi moderní a krásné. Finovi rodiče nám tenhle dům koupili. Abychom měli vlastní a kde vychovávat Pheobe. Překvapilo mě to. Velmi. Fin mi o tom neřekl celou dobu, co tu s Pheobe bydlel, což mělo být už skoro rok.

Nejvíc mě ale překvapila návštřva, kterou jsme v domě měli. Na zahradě se potulovala spousta lidí. Mezi nimi i Porsch a Julie, Michaelovi staří kamarádi, má matka a poznala jsem tam i své bývalé spolužáky, se kterými se Fin kamarádil.

Byla jsem ráda za to, že jsem na sobě měla aspoň šaty, když v obličeji jsem musela vypadat příšerně.

Matka a všichni mě i Fina s Pheobe uvítali a pak se stalo něco, co jsem nečekala.

Fin mě vzal za ruku. Klekl si a otevřel přede mnoukrabičku s prstenem. Zeptal se na tu otázku, jestli si ho vezmu a já nevěděla co dělat.

Celý zbytek života s Finem? S kým jiným bych ho mohla ztrávit? Jeho jediného jsem měla a jemu jedinému jsem mohla věřit. Kde byl Michael? Co právě dělal? Myslel na mě vůbec někdy? Chtěl si mě on někdy vzít? Mohla bych si vůbec vzít svého nevlastního bratra?

Všichni okolonetrpělivě sledovali mou reakci. Nechtěla jsem už takovéhle napětí. Něchtěla jsem ani taková těžká rozhodnutí. Chtělo se mi utéct a brečet. Byla jsem znovu na pokraji zhroucení.
Nepatrně jsem přikývla. Co jiného mi taky zbývalo?

"Ano...?" Vyznělo to spíš jako otázka, než odpověď.

V tom mi Fin navlékl prsten a políbil mě.

Ahojte!

Už nám zbývají jen poslední 3 díly a pak přijde už jen Epilog! Ale já  si myslím, že se máte ještě na co těšit.