Love will Remember

Epilog

Z pohledu Karen
Dopsala jsem poslední slova, která mi nadiktovala babička a podívala jsem se na hodiny. Půl šesté ráno.

Oči se mi už zavíraly a cítila jsem únavu v celém svém těle. Přeci jenom, od doby co jsme před dvěma dny přišla z nemocnice, jen píšu a hledám materiály.

Rozhodla jsem se, že už to dopíšu. Zadívala jsem se na poslední věty a četla si je pořád dokola. Snažila jsem se přijít na nějaké smysluplné ukončení knihy, bohužel mě nic nenapadalo.
Mohla bych to ukončit takhle. Prostě vysvětlením, že Michael je neznámo kde a s kým. Moje babička leží v nemocnici a můj nevlastní děda, Fin, je do ní stále zamilovaný a moje máma se s babičkou nebaví.

Povzdechla jsem si. Zavřela jsem notebook a odstrčila jsem se na židli od stolu. Když jsem se postavila, musela jsem se protáhnout.

Chtěla jsem si jít lehnout, ale moje máma vešla do mého pokoje. "Myslela jsem si, že ještě spíš." Zamračila jsem se. "Tak proč si sem přišla?" Povzdychla si. "Volal mi táta. Walla umřela." Věděla jsem, že to přijde, ale najednou v tu chvíli to bylo překvapující. "Už sem jede. Prý přímo z nemocnice. Nechala nám tam nějaké věci." Posadila jsem se na postel, abych přitomnou situaci rozdýchala. "Dobře. Já se jen potřebuju... Potřebuju být sama." Přikývla a odešla z mého pokoje.

Neměla by být víc raněná z tohoto zjištění? Sice se s babičkou nebavila, ale to už bylo několik let zpátky. Navíc když se Fin k babičce vrátil, začala s ní opět mluvit. Přeci jen to byla její matka. Téměř celý život o ni pečovala a milovala ji.

- - - - - - - - - - - - - -- - - - - - -- - - - - - - - -

O tři dny později

Nasedla jsem do autobusu a nechala jsem se dovést až k zastávce u mé školy. Tam jsme vystoupila a zamířila do školy. Našla jsem kabinet našeho třídního učitele a zaklepala jsem.

Když se dveře otevřely, zjevil se v nich jeho překvapený obličej. "Karen, tvá matka volala, že do školy tento týden nepůjdeš." Přikývla jsem. "Neměla jsem, ale vím, že to výběrové kolo bude končit a tak jsem dovezla tohle." Podala jsem mu velkou žlutou obálku s přibližně dvěmi stovkami papírů velikosti A4. "Tvoje kniha?" Přikývla jsem. Přebral si obálku a usmál se. "Chceš jít dovnitř?" Zakroutila jsem hlavou. "Zastavila jsem se jen na chvíli. Musím na pohřeb." Chápavě pokýval hlavou. "Jistě chápu, tak to tě nebudu zdržovat. Ať se ti daří." Přikývla jsem a s tichým pozdravem jsem odešla.

Na pohřbu se sešlo dost lidí. Až jsme se divila. Její povídání nebylo plné cizích lidí a tak jsem si myslela, že jich na pohřbu moc nebude. Ale nakonec se sešlo něco okolo čtyřiceti dvou lidí, aby jí dali poslední sbohem.

Při obřadu se vyjádřil moje matka a děda a na mě zbyla volba, jestli se chci také účastnit.

Vzala jsem si list papíru, který byl součástí mé knihy.
Závěr a poděkování.
"Jestli dovolíte, přečetla bych tu jednu stranu z mé knihy, která byla napsaná o jejím životě.
15.7. 2053 Wall Reed zemřela na akutní rakovinu plic. Po osmi úspěšných operacích a čtyřech neúspěšných. Tím její příběh skončil.

Ráda bych jí poděkovala, že mi umožnila napsat tuto knihu. Knihu o jejím vcelku zajímavém životě.
Milovala jsem ji. Jestli nebyla skvělá přítelkyně nebo manželka, to opravdu nevím, ale babičkou byla skvělou. Pokaždé v životě mi byla oporou, i když ona tu oporu potřebovala více..." Pokračovala jsem ve čtení svého poděkování a u toho jsem nechala své slzy stékat pomých tvářích.

Ke konci obřadu se rozpršelo a když obřad skončil, všichni se někam rozutekli. Jen já jsem zůstala stát u hrobu své babičky.

Kapky se na mých tvářích mísily se slzami. "Budeš mi chybět." S těmito slovy jsem se otočila a stejně jako ostatní jsem se odebrala pryč.

Další den jsem se vydala znovu na hřbitov, stejně tak jako ten další a další. Slíbila jsem si, že babičku budu navštěvovat každý den, jak jsem to dělala i když byla ještě naživu.

O pět měsíců později a po dvou týdnech, kdy jsem za babičkou nešla, jsme se za ní opět vydala.
Ten den byla obloha zatažená, ale na déšť to nevypadalo.

Před vstupem na hřbitov jsem uviděla muže, který nahlížel do areálu. "Pardon, slečno." Otočila jsme se k němu čelem. "Ano?" Měl na sobě tmavé brýle, košily a černé kalhoty se stejně barevnýma botama. "Hledám hrob Wally. Za mlada se jmenovala Reed. Netušíte, kde bych ho mohl najít?" Byla jsem trochu překvapená. "Jistě, já vás k němu dovedu." Pomalu jsme se dala do kroku a on mě následoval. "Můžu se zeptat, proč hledáte její hrob?" "Proč lidé chodí na hroby?" Zamračila jsem se. "Tak pardon." Dovedla jsem ho k jejímu hrobu.
Viděla jsem jak se zarazil, když se přečetl nápis na náhrobku. Jakoby nechtěl vidět co na něm bylo.

Vzala jsem si zapalovač a zapálila jsem jí tam dvě svíčky, které jsem s sebou přinesla. Pak jsem z hrobu vzala uschlé květiny a šla jsem je vyhodit. Zároveň jsem tam toho muže chtěla nechat, abych pak mohla být s babičkou sama.

Stačilo ale jen pár kroků a já se musela zastavit, protože on začal mluvit. "Ahoj Wallo." Neustále koukal na náhrobek. "Chybělas mi. Chybíš mi. Sakra měla jsi mi říct, co se děje! Netušíš jak dlouho mi trvalo najít tě! Musel jsem si přečíst knihu tvé vnučky, abych zjistil, že jsi zemřela! Je mi líto, že jsme se nepotkali dřív. Tohle jsi si nezasloužila. Neměl jsem se chovat tak, jak jsem se choval. Měl jsem za tebou přijít už dřív. Mnohem dřív. Vždycky jsem tě miloval. Vím, že bych miloval i naši dceru, postaral bych se o vás. Neměl jsem tě nechávat Finovi. Mrzí mě to." Musela jsem mu skočit do řeči. "Kdo jste?!" Otočil se za mým hlasem. "A kdo jsi ty? A proč posloucháš, co nepatří tvým uším?!" Zvedla jsem obočí. "Jmenuji se Karen Pamela Andrew." V jeho očích se objevilo překvapení. "Teď, kdo jste vy." Otočil se ke mně celým tělem. Z tašky vytáhl knihu, kterou jsem napsala a pohledem házel mezi mnou a knihou. Přikývla jsem na náznak, že jsem opravdu autorkou té knihy.
Na jeho tváři se rozlil úsměv. Natáhl ke mně prázdnou ruku, jako by si se mnou chtěl potřást rukou. "Tak to mě těší Karen. Jsem Michael Reed."

Jak jsem slíbila, tak dneska vydávám poslední díl tohoto příběhu.

Doufám, že jste si ho užili a já se teď pravděpodobně pustím do korekce. Ale slíbila jsem, že bude i u starších příběhů a tak začnu těmi. Třeba se někdy k tomuhle s tou korekcí dostanu...!

Doufám, že jste si příběh užili a že se vám líbil.

Tak zase třeba někdy u nějakého dalšího příběhu! Prozatím se mějte a užívejte života.