Love will Remember

Sedmá část

O tři a půl roku později mi zjistili rakovinu. Nádor v plicích. Okamžitě jsem se dala na léčení. I když chemoterapie mi nepomáhala. Bylo mi po těch injekcích jen špatně a cítila jsem se slabá. Naštěstí mě v těch chvílích uměl Fin podržet.

Ale léčba nezabírala a mně se objevil druhý nádor. A najednou jsem začínala mít problémy s dýcháním. Nemohla jsem se ani postavit, abych se nezadýchala. A tak se lékaři rozhodli mě umístit do nemocnice.

Slibovali mi, že to není tak zlé, že se vyléčím. Ale nic se nedělo. Má nemoc se zhoršovala a rakovina se rozlézala do dalších čásí mého těla. Cítila jsem ji všude. Moje tělo mě samo chtělo zabít. I to vědělo, jak špatný člověk jsem... 

A pak se nádory zvětšovaly. Z nádorů o velikosti golfovýc míčků se tak staly nádory velké jako tenisové míčky. Tak se atalo nemožné mě vyléčit.

Vyzkoušela jsem i experimentální léčbu, ale ani ta nijak nepomohla. Díky početným operacím, kterých bylo dvanáct, jsem dostávala čas navíc. Ale třináctou jsem už odmítala velmi dlouho. Na co by byl měsíc nebo dva navíc? Čeho bych tím dosáhla? Strávila bych další měsíc nebo dva v nemocnici.

Když jsem odmítla operaci, můj doktor řekl, že mi nezbývá jiný osud než smrt. A tak konstatoval, že můj zbývající čas se zmenšuje a to velmi rychle. Naštěstí já to brala už jako vysvobození. Být připojená na takovou spoustu různých přístrojů. Jeden abych dýchala, další aby mi srdce správně pumpovalo krev, kvůli práškům, které způsobovaly krevní sraženiny. Spousta otravného hučení, pípání a pískání, označující přicházející konec."

Pokoj se propadl do ticha. Karen i já jsem jen seděly. Ona koukala do svého bloku, kam si dělala poznámky a já do okna ve svém nemocničním pokoji.

"A co se stalo s Michaelem?" Své vnučce jsem věnovala úsměv. "Stal se poručíkem a pracuje na jendé vojenské základně. Nic víc nevím. Neviděla jsem ho od svých osmnácti let." "Ví on, že má dítě?" Zakroutila jsem hlavou. "Neví." "Takže neví ani o mně." Konstatovala a něco si zapsala do bloku. "A má nějakou rodinu, nebo někoho?" "To opravdu netuším."

Zaklapla blok a vypnula to malé zařízení. "Asi bych měla jít, abych to sepsala. Donesu ti to pak celé ukázat. Třeba i vyhraju!" Vesele se postavila a začala si věci házet do tašky. "Co bys vyhrála?" Věděla jsem o tom, že kniha je do školy, jako domácí úkol, a že se s ní bude účastnit i nějakého výběrového kola. "No, studuju žurnalistiku a psaní a nějaké nakladatelství nabídlo naší škole spolupráci, aby se studenti naší střední školi posunuli dál. Takže kdyby ta kniha vyhrála, natiskli by ji a vydali." Usmála jsem se. "Ještě pro tebe mám něco. Ten deník poukazuje jen na kousek mého života. Celé bych to tam nesepsala. Měla jsem jich mnohem víc. Ta kůlna o které jsem ti vyprávěla. Pořád za tím domem stojí. Když budeš chtít, děda ti ji ukáže. Jsou tam krabice s různými jmény. Jsou to věci, které chci někomu přenechat a tahle je jedna z těch beze jmén. Můžeš si z nich vzít co chceš, ale pro tvoje psaní jsou hlavní ty deníky v jedné z nich." Pohladila mě po ruce. "Podívám se po nich." Oplatila jsem jí úsměv, který měla neustále na tváři.
"Tak to ti přeji hodně štěstí u psaní." Zasmála se. "Děkuju. Zatím se měj. Brzy zase příjdu!" Hodila si tašku přes rameno, upravila si oblečení a zamávala mi. Pak už jen vyšla ze dveří a můj pokoj se propadl do ticha.

Já si vzala papír a tužku ze svého nočního stolku a pustila jsem se do psaní.

První list na sobě nesl jméno Pheobe.

"Milá Pheobe,
Je mi jasný důvod, proč jsem tě jako matka sklamala. A možná se toto sklamání ještě zvětší s přečtením Kareniny knihy. Chci se ti za to omluvit. Neměla jsem právo ti takhle ubližovat a lhát ti.
Ale od tvého narození jsem tě do tvých dvou let téměř nevídala. Musela jsem ti zařídit rodinu a já s Michaelem bych ti ji nedala. Lepším otcem byl rozhodně Fin. Mrzí mě to. Pokusila jsem se náš ztracený čas dohnat a jen doufám, že se to povedlo.
Jsi úžasná dcera a doufám, že se ti v životě bude dařit.
S láskou Máma"

Otočila jsem na další list.

"Milý Fine,
Nikdy jsi nevěděl čí Pheobe je. S kým ji mám. Nikdy si se neptal. Nikdy jsi nechtěl vědět celý příběh a proto doufám, že ti Karen dá přečíst svou knihu.
Doufám, že opravdu ano, protože ta ti to všechno vysvětlí za mě.
Mrzí mě, jak jsem zkazila tvůj život, i když ty tvrdíš, že tak to není. Mezí mě, že jsem nikdy nedokázala naprosto zapomenou na Michaela a že jsem tě nemilovala tak, jak by sis to zasloužil.
S láskou Walla."

Znovu jsem otočila.

Milá Karen,
Nevím, jestli si ještě přečtu tvoji knihu, ale teď už mě nic na světě nedrží, takže si myslím, že ne.
Doufám, že ta tvoje kniha vyhraje, protože máš opravdový talent, holčičko. Všechno co jsi napsala bylo dobré čtení a věřím, že jednou budeš slavnou spisovatelkou.
Ovšem ti i za tu knihu děkuji. Pomohlo mi to dostat všechno ze sebe. Musím tě ale požádat, abys ji dala přečíst mamince a dědovi. Chci aby věděli, jak to bylo opravdu.
Mám tě ráda a věřím, že se ti v životě bude dařit.
PS doruč tyhle dopisy těm, komu jsou směřovány. Michaela můžeš vynechat.
S láskou Babička

Milý Michaele,

Co bych měla napsat? Napadá mě tolik věcí, ale co je vhodné? 
Když jsme s tebou mluvila po tom telefonu, bolelo mě u srdce. I po tolika letech můžu říct, že tě pořád miluju. Cítím to v sobě.
Netuším, jaký vedeš život, ale ještě bych s tebou chtěla někdy mlvuit, i když se toho bojím. Jestliže čteš tenhle dopis, už si ho dostal a já jsem tedy po smrti. I když je velmi nepravděpodobné, abys ho četl. Jak by se k tobě mohl dostat? 

Ovšem i tobě chci poděkovat. Aspoň za ty tři úžasné roky.

Všechny ty vzpomínky, ty pocity. Nikdy nezapomenu na tvůj úsměv a na tvé černočerné oči. 

Pamatuju si, jak jsem se do tebe zamilovala. Jak jsem spadla do hluboké jámy a nemohla se z ní dostat. Nemyslíš si, že je zvláštní, že zrovna my dva? Proč jsme se do sebe měli zamilovat zrovna my? Nesnáčím takovéhle otázky. 

Mimochodem myslím, že bys měl poznat naši dceru Pheobe. I když je příliš po mé matce a nevím, zda ona bude chtít poznat tebe... Osobně tedy doufám, že ano. Protože by si zasloužila aspoň pár momentů ve svém životě beze lží. 

Krom tohohle jsem ti odkázala nějaké věci. Pamatuješ si tu kůlnu, kde jsme spolu trávili čas? Ta je celá jen tvoje. Všechno tam zůstalo při starém. Nevkročila jsem tam několik let. Myslím, že tak dvanáct. A jestli ano, tak jen kvůli tomu, abych tam donesla přebytečné věci, které jsem nemohla vyhodit. Nemohla jsem zpátky za všemy myšlenkami na tebe.
Doufám, že vedeš takový život, jaký jsi vždy chtěl.
Navždy tvoje Walla.

Ahojte, tak je tady konec. Poslední část před konečným epilogem. Ten tak nějak úplně ukončí celou tuhle story a myslím, že ho vydám zítra. To bych tak viděla jako optimální termín. 

Mimo to to vypadá, že si dám na nějakou dobu přestávku od Wattpadu. Zatímco jsem vydávala tuhle, jsem nebyla schopná napsat nic dalšího a nebudu vydávat nic, kde mám jen jeden díl. Nemám ráda, když nemám nic předepsaný předem a navíc nic z toho, co mám rozepsaný se mi nechce dopisovat. Nějak jsem na to ztratila náladu. 

Teď ještě s novou školou netuším jak to budu stíhat... Takže prostě budu nějakou dobu asi neaktivní. 

To bylo spíš tak pro nějaké ty věrné čtenáře othohle účtu. 

A k tomuhle dílu... Netuším, co bych k němu dodala. Není to úplně podle mých představ, ale přepisovala jsem ho několikrát a nikdy se mi tak úplně nelíbil, tak už to nechám prostě takhle. 

LYA a těště se zítra na Epilog! : )