Love will Remember

Třetí část

Michael si lehl vedle mě. Ihned jsem si ruce dala zpátky k tělu a posadila se. I když jsem před chvílí změnila názor a to co dělal se mi líbilo, cítila jsem se pošpiněně. Místa, kam přikládal své rty mě pálila.

Vystřelila jsem na nohy a ze země jsem zvedla Michaelovu mikinu. Nasadila jsem si ji na sebe a zakryla tak všechno od krku až do půlky stehen.

Nebyla jsem schopná se mu podívat do očí a tak jsem k němu zůstala stát zády. V pokoji bylo naprosté ticho, které narušovalo jenom naše zrychlené dýchání.

Do rukávů od mikiny jsem si otřela vlhké tváře a objala jsem samu sebe, abych si přidala pocit bezpečí, který jsem vždy v jeho přítomnosti cítila, krom tohoto momentu, kdy jsem cítila opak."

Vyděšený pohled mé vnučky mě donutil se usmát. "On tě znásilnil?!" Vyhrkla na mě a probodávala mě pohledem. "Ale běž. Neznásilnil mě." Svraštila svoje obočí. "Ale znělo to tak." Povzdychla jsem si. "Kdepak drahoušku. Ať už jsem si o něm v té chvíli myslela cokoli, neudělal by nic, za co bych ho soudila. Chtěl jenom pravdu. Opravdu na mě byl naštvaný a to zjistíš sama, když mi nebudeš skákat do řeči."

Budík na mém stolku zapípal a oznámil tak každodenní večerní kontrolu.

Karen si odložila zápisník. Vypla to své nahrávací zařízení a odsunula se trochu dál od mého lůžka.

Dveře do pokoje se otevřely a dovnitř vešla sestřička s doktorem v závěsu.

"Jak se dnes cítíte?" Zastavili se u mého lůžka. "Překvapivě dobře." Zakýval hlavou a podíval se do složky co držel v ruce. "Léčba zůstane stejná. Sestřičko, dejte paní její léky." Karen tomu jen nečinně přihlížela stejně jako já.

"Jste si jistá, že nechcete podstoupit tu operaci?" Povzdychla jsem si. "Pane doktore. Byla jsem na dvanácti operacích a ty mi život nezachránily, jen prodloužily o několik dní. Má to podle vás ještě vůbec smysl?" Vypadalo to, že se mou odpovědí zarazil. "Ale každá vám přeci jen život prodlouží." Usmála jsem se. "Copak je tohle život? Ležet na nemocničním lůžku? Všechno co jsem chtěla jsem už prožila a nemyslím si, že za den až dva bych něco dokázala od základu změnit." Na náznak souhlasu pokýval hlavou. "I když, co kdyby vám stačil den, na to abyste se uzdravila?" Připletla se do rozhovoru sestřička, která stála pořád na stejném místě. "Ale víte, že se nemůžu uzdravit. Je to teoreticky nemožná věc. Mít nádor by ještě nebylo tak hrozné, neboť s léky, které mi dáváte je možné žít dlouho a bez projevů nákazy, ale když to nedokážete zastavit nebo zvrátit... Není možnost, že bych se dokázala vyléčit se dvěma masivními nádory." 

Sestřička mi na noční stolek položila mističku s léky a do poháru dolila trochu vody. "Nesmíte to brát tak černě." Léky i vodu mi podala a já ji z roztřepanýma rukama přijala.

"Možná byste pro dnešek měla odejít slečno Karen. Babička si potřebuje odpočinout." Neochotně jsem si prášky vysypala do úst a zapila velkým množstvím vody. "Asi máte pravdu." Začala se zvedat z křesla. "Karen, ještě chvíli zůstaň, prosím." Přešla přes pokoj ke mně. "Ale pan doktor má pravdu. Musíš si odpočinout a zítra zase přijdu." Zakroutila jsem hlavou. "Notak Karen, zítra už bude třeba pozdě. Chceš to knihu do školy dokončit, ne? Navíc je šest večer, času je dost." Musím přiznat, že jsem tu jen nechtěla zůstat sama a přítomnost mé vnučky mi byla víc než příjemná.

"Tak já vás tu ještě nechám, mám toho ještě dost na práci." Doktor odešel se sestřičkou v těsném závěsu pryč z pokoje.

"Vážně tu mám zůstat?" Její obličej byl plný laskavosti. "Jistě."

"A abych se ujistila, v kolikáté části jsme?" Obrátila se ke mně zády a začala si křeslo přesouvat zpátky k mé posteli. "Ve třetí. Tedy ve druhé ze tří částí na kterou je třetí část rozdělena." Hádám, že mě moc nepochopila, čemuž odpovídal i její výraz. "První je láska jenom z mé strany. Druhá je opětovaná a... třetí poznáš." Zakousla se do spodního rtu, což dělala když přemýšlela. "Opětovaná? Takže už do tebe byl zamilovaný?" Moc jsem nevěděla jak na tu otázku odpovědět. "Ne tak úplně. Jak sám řekl, nebyl si jistý, co cítil, ale vlastně byl to začátek k tomu, aby to tak bylo."

Když se pohodlně usadila, znovu si vzala svůj zápisník a zapnula to nahrávací zařízení, pobídla mě, abych pokračovala.

"Ten moment byl až příliš trapný... Zůstali jsme zticha dlouho a já se nedokázala ani otočit. Cítila jsem na sobě jeho pohled, ale odvahu na otočení a čelení jeho pohledu mi v těle chyběl dostatek odvahy. Nevím čeho jsem se bála víc, jestli jeho a toho co byl schopný udělat, nebo sama sebe, kdybych se před ním rozbrečela, nebo kdybych si dokázala přiznat, že se mi to líbilo... Můj mozek tu myšlenku odmítal. Má hrdost ji odmítala. Já si ji ani připustit nechtěla. Nemohlo se mi to líbit. Nebylo to správné.

"Wall?" Nelíbilo se mi, když mi takhle říkal! Ale v té chvíli jsem neřešila nic, jako oslovení, řešila jsem pocity v sobě, které se chovaly příliš splašeně. "Můžeš tam přestat tak stát?" Zamračila jsem se. "A můžeš ty laskavě opustit mou postel a můj pokoj?!" Hlas, který ze mě vycházel, jako by mi vůbec nepatřil... "Co se ti zas nelíbí? Nejsi ty ta, která s tímhle začala? Chtěla si se vyspat s někým koho absolutně neznáš! Počkat, tys to udělala." Zamračila jsem se. "Nechtěla jsem s ním spát! Nechtěla jsem s nikým spát! Ani jsem s nikým nespala!" Otočila jsem se na něj.

Ležel si v mé posteli a hlavu si opíral o ruku. "To vím." Zamračila jsem se na něj. "Jak to můžeš vědět, co dělám?!" Ruce jsem svěsila podél těla a ze vzteku, který se ve mně objevil z ničeho nic. "Protože by ses tak nestyděla. Proboha měla si se vidět. To jak jsi reagovala na mé rty. Na mě..." Stlačila jsem k sobě víčka. "Neměl bys tohle dělat." Znova se mi začaly po tvářích kutálet slzy. "Ne to bych neměl, ale dělám. A myslím, že i dělat budu."

Jeho tělo se dalo do pohybu, dokud nestál u mě. "Netvrď mi, že to nechceš. Já vím, jak po tom toužíš."

Ruku umístil na mou bradu a zvedl ji do jemu vyhovující pozice. Pak už jen přitiskl svoje rty na moje.

A je to zase a znovu zamotaný! :DD Měla bych se jít léčit, jestli si tohle představuju jako začátek dokonalého milostného vztahu... :DDD

No co, já za to nemůžu! :D Jenom malinko! :D

Michael to rád zaotává... Připomíná mi Adele... - spoluzakladatelku účtu - takovej malej kazisvět! :D

BTW hrozně mě potěšily komentáře u minulého dílu! : ) Jsem moc ráda, že vás ta story tak oslovila! Jsem za to velmi mega moc ráda! : ) Fakt to mi zvedlo náladu a donutila jsem se napsat další díl! : )

A jako každý týden, i dnes se vám musím svěřit... I když asi není s čím... Nebo možná jo? IDK? :D OKay tak jo... Jsme zase nemocná lidičky! - Nejdůležitější událost ever! - Ne víte co nechápu? To co si děcka od nás ze třídy dovolujou. Taky nejsem bůh ví jakej andílek, ale tohle je už moc... Jedna dívka a 3 chlapsi provedli něco velmi ošklivého naší učitelce češtiny. Ona je to taková mrcha, co oznámkovává práce jenom za 1, 2 nebo za 5... Moc nepobírám, ale okay. Prostě ji nikdo na škole nemá rád a ta již zmiňovaná dívka, když před školou večer uviděla její auto, udělala něco velmi fuj! Ona. Jí. Přidělala. Ke. Stěrači. Svůj. Použitý. Tampón... o.O Maminko! A samozřejmě hošani nemohli zůstat pozadu a proto se vyčůrali do petky a polili jí tím celé auto... Chudák žena... I když dala mi 5 ze slohu... Zaslouží si to! :DDDD

Okay... Tak teď jsem se už vykecala, takže zase půjdu... Miluju vás a papa! :*