Love will Remember

Třetí část

Mohla jsem tam tak brečet celý den, ale bohužel nebo možná bohudík, mě čekal večer s Finem.

Místo pokračování v pláči jsem se zvedla ze země a přešla jsem ke dveřím. Opatrně jsem dveře zavřela a pomalou chůzí po louce jsem šla domů.

Netěšila jsem se, že budu muset být s Michaelem v jednom domě a že si všimne, že dům opouštím. Když ještě uvidí Fina, tak mu vlastně jen jeho tvrzení potvrdím. Pravděpodobně bych mu ho už ani nerozmluvila, takže mi to bylo už tak nějak fuk.

V domovních dveřích jsem na něj narazila, zrovna když odcházel. Abych mu nemusela znovu čelit, raději jsem sklopila hlavu a uhnula mu z cesty. Nezavřel dveře a jen okolo mě prošel. Místo toho, abych šla domů jsem ale zvedla pohled k němu. Vydal se po silnici do údolí.

Až když se mi absolutně odklidil z očí, jsem vešla do domu a zavřela jsem za sebou dveře. S povzdechem jsem odhodila svou tašku na zem a zula jsem si boty.

Do svého pokoje jsem šla přes kuchyň, ve které jsem si vzala jablko.

Ihned po vstupu do mého pokoje jsem se prohlédla v zrcadle. Podle očekávání jsem měla opuchlé tváře a zarudlé oči, ale já se raději zamířila na mé oblečení.

Kam vlastně chce Fin jít? Neřekl mi, co má vymyšleno. Co bych si tedy měla obléct? Raději sukni, nebo kalhoty? Něco vyzývavějšího, nebo pravý opak?
Proč musí mít holky problémy, jako je oblékání?

Po půlhodinovém přemýšlení jsem si zvolila černé legíny a k tomu tílko a ještě koženou bundu, kterou jsem si nedávno přivlastnila z mámina šatníku.
Vím, že to by se nemělo, ale matka ji na sobě nikdy neměla a nevypadala by na to, že by měla v plánu ji začít nosit.

Pro jistotu jsem se i více namalovala. Poprvé jsem sama použila oční stíny a rtěnku. Začínalo se mi to líbit víc a víc.

Vlasy jsem si pročesala hřebenem a na krk jsem si dala přívěšek, který jsem dostala na minulé Vánoce. Pravděpodobně od rodičů. U nás doma se Vánoce slavily, jako bychom byli s Michaelem ještě malé děti, takže nemůžu přesně říct, od koho to bylo, ale rodiče jsou nejpravděpodobnější možnost.

Zhluboka jsem se nadechla a vyšla jsem z koupelny. Byla jsem na předposledním schodu, když se domem rozezněl zvonek. Okamžitě jsem se zastavila v chůzi. Najednou se mi v hlavě objevil nápad, utéct do pokoje a už se navždy Finovi vyhýbat, ale moje svědomí mi nic takového nedovolovalo. Slíbila jsem Finovi, že půjdu a tak půjdu!

Přesunula jsem se ke dveřím a otevřela jsem je. Fin ke mě ihned natáhl ruku s kyticí z tulipánů. "Ahoj." Usmál se na mě. "Ahoj." Promluvila jsem velmi potichu. "Děje se něco?" Zakroutila jsem hlavou. "Ne." Vzala jsem si od něj kytici. "Dám ji jenom do vody a půjdeme." Otočila jsem se na patě a co nejrychleji jsem zmizela v kuchyni.

Z té scény, která se právě stala jsem se cítila velmi trapně. Jsem nervózní, to je jasné, když je to moje první rande. Nevím, jak se mám chovat, co mám říkat, nebo co čekat.

Do vázy uprostřed stolu jsem vložila kytici. Je hodný, že mi donesl tulipány, i když, ty zrovna nemám ráda.

"To zvládneš, všechno bude fajn. Michael bude minulost a s Finem se uvidí, všechno bude fajn."

Vrátila jsem se do předsíně. "Můžu se zeptat, kam vlastně půjdeme?" Usmál se. "Kam budeš chtít." Povzdychla jsem si. To si mi teda pomohl. Nazula jsem si kozačky a z komody jsem si vzala klíče. Nic kromě těch a pár dolarů jsem si nebrala. Dokonce i mobil jsem nechala ve svém pokoji.

"Musím říct, že bydlíte na hrozném místě. Ten kopec, bych každý den nechodil!" Zasmála jsem se. "Když nemáš na vybranou..." Šli jsme vedle sebe pomalu dolů k městečku. Každou chvíli jsem po Finovi pokukovala, snad abych se ujistila, že ještě neutekl a je tu pořád se mnou. Když se ale jeho ruka dotkla té mé, až příliš jsem si jeho přítomnost uvědomovala. Propletl si se mnou prsty na rukou a já měla nutkání se nepříjemně ošít a odtáhnout se od něj, ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem ho urazit, ranit, nebo zůstat tu sama. Nevím proč, ale přeci jenom to pro mě byla pocta, být s ním venku. Na rande. Kolik holek z naší školy by si to přálo.

"Tak kam teda?" Zastavili jsem se pod kopcem. "Co já vím, vezmi mě někam." Najednou se ke mě sklonil a políbil mě na tvář. "Jak si přeješ, ale nevím jestli si na takovýhle věci." Pozvedla jsem ramena. "Možná tě překvapím." Usmál se a obmotal mi ruku kolem pasu. Připadala jsem si, jako bychom spolu chodili. "Tak jdeme."

Překvapivě mě zavedl do obchůdku s hudebními nástroji. Moc jsem to nechápala. Nikdy jsem si nevšimla, že by se o něco takového Fin zajímal, nebo že by na nějaký hudební nástroj hrál.

"Co děláme tady?" Usmál se na mě a vzal mě ke kase, za kterou seděl velmi znuděný prodavač. "Ahoj Jaydene, můžu dneska?" Jayden, jak ho oslovil Fin, zvedl pohled od nějakého komiksu a podíval se na Fina. Hned nato postřehl i mou přítomnost a celou si mě začal prohlížet. "Jo. Já už půjdu domů. Asi. Víš, kde jsou klíče a kasu mám spočítanou." Fin na něj vytřeštil oči. "Co prosím? Vypadám snad jako zloděj?!" Jayden protočil panenky a popadl svoji bundu. "Mějte se. Rád jsem tě poznal, Wallo." Trochu zaskočeně jsem ho sledovala až do chvíle kdy zhasl hlavní světlo, které osvětlovalo krám a vyšel ven.

"Kdo to byl?" Zvědavě jsem se podívala na Fina. "Můj bratranec Jayden." Znovu jsem se ohlédla po dveřích, ze kterých před chvílí vyšel. "A jak znal mé jméno?" Fin se podrbal na zátylku a odvrátil ode mě pohled. "Možná jsem se o tobě zmínil." Moje koutky se začaly zvedat do úsměvu. "A proč jsme tady?" Popadl mě za ruku a táhl mě někam mezi regály mezi kytarami až k piánům.

Posadil se na lavici k jednomu a mě pobídl, abych si sedla vedle něj. "Umíš hrát?" Zakroutila jsem hlavou. "Ani ne. Rok jsem to zkoušela, ale rok je na to krátká doba." Zhluboka se nadechl a položil svoje ruce na klávesnice, ale tak, aby ani jednu nestiskl. "Oblíbená písnička?" Zamyslela jsem se nad otázkou kterou mi položil. "Asi Mad World. Gary Jules. Pokud znáš...?" Pokýval hlavou a upřeně se díval na klávesnice před sebou.

Jeho prsty se začaly pohybovat a piáno vydávat zvuky přesně podle písničky. V hlavě mi pobíhal text. Fin se naprosto soustředil na hru.
Celá ta chvíle mi připomínala nějaký romantický film. Byl to hezký zážitek, to opravdu byl. Co bylo na té chvíli nejlepší, že jsem zapomněla na Michaela.

Další díl máte tady! : )
Znovu to trvalo teochu déle, ale objevily se mi trochu problémy s přijetím na školu... -_- Nebudu to komentovat!
Ale tak snad už je to vyřešeno.

A když jsem se uklidnila, tak se dám do komentování příběhu.
Právě tento díl je před velkým zlomem, který nastane v příštím a i dalším díle.
I když Fin je takovej roztomilej, nebude to s ním asi tak slavný... Spíš se z něj stane chudák... :'(
Ale stejně tam zase bude! : ) Aspoň ještě dvakrát. A už vcelku brzo.
Taky bych zase měla zase napsat jakoby moment babičky s vnučkou, aby se to trochu prolínalo, takže jsem právě dostala nápad! :D lol...

Já se tedy loučím a mějte se famfárově! :)