Love will Remember

Třetí část

Další den bylo pondělí. Normálně bych už vycházela z domu do školy, ale místo toho jsem zůstala ležet v posteli. Nikam se mi nechtělo.
Měla jsem náladu tady zůstat navždycky. Navíc, komu by to vadilo? Moje známky ve škole se dali popsat jako vynikající. Tak to tedy vždycky popisovali učitelé.

Mohla jsem si dovolit zameškat několik hodin, nebo dní.

Bohužel jsem se i tak musela vyhrabat ze zahřátých peřin... Z nějakého neznámého důvodu jsem se potřebovala přesvědčit, že je Michael v pořádku. Nechtěla jsem, ale tak nějak se mi zdálo, že se něco stane. Něco špatného... Potom, co jsem si včera uvědomila, si ho sice chtěla držet od těla, ale věděla, že bych to nedokázala.

Vyšla jsem ze svého pokoje a zvolila jsem si cestu k jeho pokoji. Dveře byly otevřené a tak jsem prostě vešla dovnitř. Michael stál u svého stolu a sbíral si svoje věci do školy. Nikdy jsem ho neviděla se učit nebo tak. On takový prostě nebyl.

"Ty jsi ještě tady?" Otočil se ke mně. Ani jsem netušila, že si mě všiml. "Promiň." Chtěla jsem se vzdálit, ale jeho hlas mě zastavil. "Nemyslel jsem u mě v pokoji, ale doma. Měla bys už být ve škole." Chodil sice na jinou školu, ale minulý rok chodil ještě na tu samou, jako já. Znal dobře, jak to tam chodí. "Já dneska nikam nejdu." Vykulil na mě oči. "Ty, člověk s dokonalou školní docházkou, nejdeš do školy? Vždyť tam chodíš, i když si nachlazená. Jsi v pořádku?" Udělal krok ke mně a já automaticky o jeden krok ustoupila. "Jo jsem v pořádku, jenom tam prostě jít nechci. Nechce se mi mezi lidi." Povzdychl si. Znovu ke mě přistoupil a já zareagovala stejně. Zamračeně si mě prohlížel. "Děje se snad něco?" Netušila jsem, co bych mu měla říct. Přece mu nemůžu lhát. Navíc, já ani lhát neumím. Vždycky to na mě všichni poznají.

"Měj se hezky." Co nejrychleji jsem se vrátila do svého pokoje. Tepláky, ve kterých v zimě spím, jsem si nechala na sobě. Jen jsem na křesle popadla svůj svetr a na nočním stolku deníček s perem. Seběhla jsem schody do kuchyně, kde jsem si vzala jogurtový nápoj z ledničky.

Vzala jsem si kabát, obula jsem si kozačky a hlavně jsem nezapomněla na svoje klíče. Zabouchla jsem za sebou dveře a rozběhla jsem se k místu, kde jsem se mohla uklidnit a všechno si v hlavě probrat.

Všechno, co jsem si přinesla, jsem položila na skříňku a vysvlékla jsem si kabát. Jediná věc, která mi teď mohla pomoct se uklidnit bylo malování. Vzala jsem si prostě štětec a začala jsem jím jezdit po plátně.

Nepřemýšlela jsem nad tím, co kreslím, prostě jsem kreslila. Nechala jsem ruce dělat si, co chtěly.
Po dokreslení, kdy už jsem nechtěla pokračovat, jsem od plátna odstoupila.

Překvapil mě můj výtvor... Byl to portrét. Podle mých myšlenek. Portrét Michaela...

Obraz působil pochmurně. Vypadal dost smutně. On vypadal smutně. S umazanýma rukama od barev jsem spadla na kolena. Slzy začaly opouštět moje slzné kanálky.

Nikdy jsem necítila k nikomu nic takového a nejhorší na tom bylo, že to bolelo. Neměla by být láska krásná? Nemělo by to těšit? Místo toho mě to ničí. Je tohle vůbec láska? Jediná, kterou já znám je z knih. Možná pak ještě z filmů a seriálů, ale nikdy jsem na vlastní kůži nic takového, jako je láska, nezažila.

Překvapilo mě, když dveře zavrzaly. Ihned jsem pohled stočila k nim. Stál v nich Michael. Měl na sobě černé kalhoty a červenou košili. Přesto měl ledabyle oblečený kabát. "Stalo se ti něco?"

Chtělo se mi na něj křičet. Z nějakého důvodu mě naprosto deptal. Štval mě, protože nedokázal pochopit, že se trápím kvůli němu. Netušila jsem, že se kvůli němu dokážu tak sesypat. Bože když jsem ho tady tak viděla stát ve dveřích, pouze jsem toužila ho obejmout a políbit.

Došel ke mně a já z něj spustila pohled. Ten jsem vrátila k obrazu. "Tys nakraslila mě?" Zavřela jsem oči. "Myslím, že ne se tu jako odpověď nenabízí." Trochu se zasmál. "Proč si mě kreslila?" Rukávem jsem si otřela tvář. "Protože se tě nemůžu zbavit." Jeho reakce byla jen otočení na mě. "Myslela jsem to trochu jinak." Odkašlala jsem si a znova se pustila do pláče. Teď už jsem vlastní slzy nechápala, ale nijak jsem to nemohla zastavit.

Klekl si přede mě. Rukama chytil můj obličej. "Tady se něco děje a já chci jenom vědět co." Zvedl obočí. "Co chceš, abych ti řekla?" Trochu se usmál. "Třeba pravdu?" Sklopila jsem pohled na svoje dlaně. "Věř mi, že to vědět nechceš." Chytil mou ruku do své. Bohužel jsem je měla obě od nezaschlé barvy a tak jsem mu jeho zašpinila. "Ale já to vědět chci." Zakroutila jsem hlavou. "Nechceš to vědět. Je to něco, co bych od sebe nečekala, takže..." Nehezky zavrčel. "Řekni mi to." Moje slzy se zase vrátily. "Ale já sakra nemůžu!" Trochu se odtáhl. "Neslyšel jsem tě nikdy klít. Děje se tady něco vážnýho! Řekni mi to!"

Netušila jsem, co mu říct. Mám mu říct, že ho mám asi ráda? Že k němu cítím něco, co se podobá lásce? Že ho chci líbat? Že s ním chci chodit? Že chci aby byl můj a já jeho?

Přece nemůžu si všechno představovat jako pohádku! Kdybych s ním chtěla být, on by určitě nechtěl. Není možné, že by ke mně cítil to co já k němu. Když si to tak všechno shrnu, musím pro něj být něco jako malá bláznivá patnáctiletá holka. Jsem pro něj jen nezajímavá puberťačka. Jsem naprosto nezkušená, zatím co on už má svoje poprvé dávno za sebou. Kouří, pije alkohol a řekla bych, že občas užívá i nějaké drogy...

Dlouho nikde nebyl, vlastně od doby, co se začal bavit se mnou. Ale před tím se vykrádal z domů i uprostřed v noci a utíkal do klubů, nebo na párty u jeho kamarádů.

Nějak jsem netušila, co mu odpovědět, ale žádal o odpověď...

Naklonila jsem se k němu a svoje rty jsem přitiskla k jeho.

Chvíli to tak nechal, jako by se rozmýšlel, jestli to tak nechá, nebo by se měl odtáhnout.

Bohužel splnil druhou možnost. Hned jak se odtáhl, vystřelila jsem na nohy a utekla jsem pryč.

Muhahaha!
Tak a začíná milostné drama! ;p
Michael zatím nijak nezareagoval! Jak myslíte, že bude reagovat? Pozitivně, nebo negativně?

Omlouvám se, že díl byl až tak pozdě, ale byla jsem po silvestru pryč. Navíc teď jsem znova nemocná a tak jsem se k tomu nějak nemohla dostat!
Ale teď jsem zpět a opět se začínám věnovat psaní! : )

ILY!
Xoxo