Love will Remember

Třetí část

Hned jak jsem opustila školní budovu, obklopilo mě příjemné teplo. Jakoby už zima odešla a konečně se dostavilo jaro.

Zhluboka jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Pohledem jsem se snažila nalést Porsch s Julií, ale marně. Nikde jsem je neviděla. Místo toho můj poled upoutal Fin. Stál se svým kamarádem a mým spolužákem, Terencem opřený o zábradlí a o něčem se bavili.

Necítila jsem se dobře, z toho, že bych s ním dnes měla jít na rande. Souhlasila jsem, to ano, ale celý den jsem přemýšlela jen nad jednou věcí. A to nad tím, že se musím od Michaela odmilovat. Ale na rande se mi rozhodně teda nechtělo. Raději bych si zalezla do postele pod deku a zůstala tam do rána.

Když mě uviděl, jak na něj koukám, nejspíš se rozloučil a vydal se ke mně. "Ahoj." Zastavil se před pod schody, na kterých jsem stála. "Ahoj." Sešla jsem blíž k němu. "To jsem tě až tak moc zaujal?" Zasmál se a já se začala cítit trapně. Přece jenom jsem tady na něj zírala. Cítila jsem, jak krev stoupala do mých tváří. "To je v pohodě. Jsem rád." Tentokrát jsem se zasmála já. "Egoisto." Sáhl si na hruď, kde se nachází srdce. "Teď si mě ranila."

Stejně jako včera jsem za Finem uviděla Michaela. Stál na chodníku na protější straně silnice a i s jeho partou se koukal přímo na mě. "Chceš doprovodit domů?" Usmála jsem se. "To je v pořádku. Pojedu autobusem a pokud vím, bydlíš na druhé straně, tudíž nechci zdržovat. Navíc se dneska ještě uvidíme, ne?" Kývl na souhlas. "Vyzvednu tě v šest, platí?" Nervózně jsem si hrála se svými prsty. Nebylo mi příjemné, že jsem věděla, že na mě Michael kouká. Na mě s Finem.

"Bylo by divné, kdybych tě políbil?" Můj tep se pravděpodobně zdvojnásobil. Srdce mi bylo tak, že jsem myslela, že mi vyskočí z těla. "Chceš mě políbit?" Usmál se na mě a přikývl. "Já nevím. Možná, že by bylo. Já už raději půjdu. Uvidíme se večer." Raději jsem ho obešla, ale pak se stalo něco, co jsem naprosto nečekala. Popadl mě za paži a otočil mě k sobě. Volnou ruku mi dal na tvář a spojil naše rty. Celé m tělo se zachvělo, jako by mnou projel elektrický proud. Zavřela jsem své oči a pohla jsem svými rty. Jako kdyby na to čekal. Okamžitě se chytil a já kopírovala jeho rychlé pohyby. Byl to první kluk krom Michaela, se kterým jsem se líbala.

Po chvilce jsem si vzpomněla na Michaela a odtáhla jsem se od Fina. Jediné co jsem chtěla, bylo zjistit, jestli tam stále stojí a viděl to. To se mi hned potvrdilo. Stál na druhé straně, jako předtím, až na to, že teď vypadal rozzuřeně. Ruce svíral v pěstech a jeden jeho kamarád ho držel za paži, jakoby se ho snažil udržet, tam kde byl.

Svůj pohled jsem přemístila na Fina, který mě pořád držel. "Já už bych měla jít." Povzdychl si. "Když myslíš. Bránit ti nebudu." Chtělo se mi brečet. Michael tohle vůbec neměl vidět. Nemělo se to ani stát. "Platí ještě ten večer?" Možná bych to měla zrušit. Ničilo mě to, co se právě stalo. Ale nějaká část mě díky tomu byla více pro. "Pravděpodobně." Naposledy jsem se podívala na Fina. "Tak se teda uvidíme." Nijak jsem na poslední větu nereagovala a prostě jsem okamžitě vystřelila ze školního pozemku.

Šla jsem velmi rychle. Snažila jsem se utéct Michaelovu pohledu, ale jakobych jeho přítomnost pořád cítitla. Několikrát jsem se za sebe ohlédla, ale nikoho jsem tam neviděla.

Raději jsem přešla silnici na druhou stranu, zrovna ve chvíli, kdy přijížděl autobus. Nasedla jsem si a nechala jsem se odvést domů. Kam jsem ani nevkročila, místo toho jsem ihned nabrala směr přes pole.

Ve chvíli, jak jsem zavřela dveře jsem padla na kolena a pustila jsem se do nekontrolovatelného pláče. Neměla jsem ani nejmenší tušení, co mi tak moc ublížilo. Ale citíla jsem se opravdu příšerně.

Odsunula jsem se ke stěně a pokračovala jsem v činnosti, která mi šla každým dnem lépe. Nikdy jsem nebývala taková. Nikdy jsem neprobrečela noc, nikdy jsem nebrečela bez důvodu, nikdy mě nerozbrečel ani film, ani kniha či písnička, ale teď, jako by mě dokázalo rozbrečet všechno.

Takhle jsem si lásku nikdy nepředstavovala. Láska je přece, když se mají dva lidé rádi, nebo snad ne? Je to samé trápení, pláč a pohrdáním mých citů tím druhým? Tohle je láska?

Úvaha, kterou jsem si tvořila v hlavě přerušil zvuk dveří. Okamžitě jsem si utřela tváře a to zrovna v moment, kdy dovnitř vtrhl Michael. Bez zavření dveří se hned vrhl ke mně.

"Michaeli neubližuj mi." Potichu jsem zaprosila, když se zastavil u mě. Vypadal velmi rozzuřeně. "Děvky nebiju!" To co tím myslel mě ranilo. "Kurva takže s tímhle jsi byla včera!" Začala jsem kroutit hlavou. "Nebyla." Jeho pohled se přesněroval přímo do mých očí. "Jsi ty ještě vůbec panna?!" Ještě víc jsem se rozbrečela. "Já nejsem děvka!" Objala jsem si svá kolena. "Víš co? Už o tebe nemám zájem." Po dořeknutí té věty odešel.

Zůstala jsem sama. Sama se svým pláčem a pravděpodobně zlomeným srdcem.
Nikdy mě nemiloval. To jsem věděla, ale i tak mi ta věta ublížila. Ublížila mi víc, než jsem čekala. Jsou to jen písmena. Písmena poskládaná do slov. Ale jejich váha je příliš tězká. Je pro mě přes příliš těžká.

Tváře jsem si utírala dlaněmi, ale bylo to k ničemu.

Je tu další týden a to znamená, že je tu i další díl!
Sice to jakoby nikdo nečte, ale mě tahle story baví, takže balala!
Je normální, že ve svém náctiletém věku - ano je mi více jak 15 - , ujíždím na Disney pohádkách? :D
Lidi, vždyť Nemo (to je sice pixar, ale to Disney koupil takže...)! Auta! Peter pan! Frozen! Úžasňákovi! Walli! Život brouka! Příšerky s.r.o.! Toy story! Na vlásku! Pocahontas! Aladin!
No tak já se zase uklidním... Ale...

:D lol ... Lol jdu se radši někam zahrabat! Třeba do Zeměnezemě! :3

No já radši mizím, než se ztrapním ještě víc! :DD