Love will Remember

Druhá část

"To byl první krůček k druhé části našeho společného příběhu. Tehdy to bylo zvláštní. Byla jsem ještě malá a nevěděla jsem, co všechno se ještě mělo stát. Kdybych to mohla vrátit, udělala bych to bez mrknutí oka. Dá se říct, že mi to zničilo život. Nikdy už jsem nebyla schopná nikoho milovat.   Změnili jsme se. Jak on, tak i já. Z něj se stal seriózní člověk. Vždy to byl grázlík a ten se stal ze mě. Byla jsem naprosto na dně. Nic pro mě už nemělo smysl, ale to až později." Odmlčela jsem se, abych si mohla rozmyslet jak budu pokračovat. "Karen, podala bys mi vodu?"

Moje vnučka vstala a přešla k menšímu stolku v místnosti, na kterém se nacházel džbán vody. Vzala si do rukou jeden hrnek a trochu vody do něj nalila. Pak se vrátila ke mně a podala mi ho. Vzala jsem si ho do rukou a napila se. Hrnek si ode mě zase vzala a položila ho na noční stolek vedle mého nemocničního lůžka.

"Pár týdnů se nedělo nic a pak jsme se stali kamarády. Michael kvůli mně někdy nechodil s kluky ven, ale chodil se mnou. Rodiče si nás moc nevšímali, až do jednoho večera. Měla jsem patnáctiny... Měsíc před tím jsem si s Michaelem zažila krásnou chvíli, při které mi řekl, že jsem jeho nejlepší kamarádka. Ani netušíš, jak mě to tehdy zahřálo u srdce.

Seděli jsme všichni u jídelního stolu nad moučníkem, který jsem připravovala sama. Matka neměla moc času na vaření. Kdo v naší rodině vařil nejvíc, jsem byla já. I přes to, že jsem byla ještě dost malá. Rodiče pořád jen chodili do práce. Ale aspoň ten večer má matka uvařila večeři.

"Takže Wallo, už ti je patnáct. Máme pro tebe dárek." Matka mi podala jakousi složku. "Je to takový dárek i pro nás." Složku jsem otevřela a přede mnou se nacházelo několik papírů. Vzala jsem jeden z nich a přečetla jsem si několik prvních řádků textu. "Výlet do Říma? Na dva týdny?" Byl to pro mě úžasný dárek, protože já milovala cestování. Usmívala jsem se jak blbá. Prolistovala jsem celou složku, ale zarazilo mě, když jsem místo čtyř letenek našla jenom tři. Několikrát jsem ji ještě celou prohlédla a doufala jsem, že je tam někde i čtvrtá, ale žádná tam nebyla.

"Proč jsou jenom tři?" Položila jsem je doprostřed stolu. "Protože poletíme jenom tři." Otec se na mě usmál. "Kdo jenom tři?" Zamračila jsem se na ně. "Já, tatínek a ty." Máma na sebe ukázala a vzala otce za ruku. "Ale tahle rodina má čtyři členy!" Pohledem jsem zabloudila k Michaelovi, který měl neutrální výraz. Jeho pohled byl ale plný nenávisti, což ve mně vzbuzovalo vztek.

Jak mu tohle mohli dělat?! Měly by to být jeho rodiče. Neměli by ho od sebe odstrkovat!

"Sice má čtyři, ale Michael se musí zlepšit ve škole! Vždyť má samé trojky!" Můj otec mluvil velmi důrazně a chtěl tím naznačit, abych se stáhla a nechala to být. "Ale tohle přece nemůžete. Je to váš syn." Na to matka upustila svou lžíci. "Kdyby to byl náš syn, choval by se slušně a učil by se!" Probodávala mě i Michaela pohledem. "Jak tohle můžeš říct?! Sama si ho chtěla a proč by se učil? Vždyť z toho stejně nic nemá!" Jeho ruka se dotkla mého ramene. Možná se mě snažil uklidnit a naznačit mi tím dotekem, abych na ně přestala křičet, k jeho smůle mě tím rozčílil ještě víc. Vždycky jsem se všech zastávala a Michael pro mě nemohl být výjimkou.

"Všímáte si jenom mě a i to minimálně! Nechápu, proč jste si děti vůbec chtěli pořídit, když se o ně nedokážete ani postarat! Víte aspoň jeden z vás, jak jsem se dneska měla? Víte co mám ráda? Nevíte o mně nic! A pokud nepojede Michael, tak si klidně jeďte sami, protože já nepojedu taky!" Rodiče jsem tím hodně zaskočila.

Prudce jsem se zvedla na nohy, čímž jsem shodila židli za mnou. Vzala jsem Michaela za ruku a táhla ho pryč.

V očích jsem měla slzy. Moji vlastní rodiče o mně nic netušili... Jako bych pro ně neexistovala. Byla pro ně důležitější práce, než vlastní děti.

V předsíni jsem si oblékla kabát a nasadila jsem si tenisky. Michaelovi jsem nemusela ani nic říkat a udělal to sám. Na komodě jsem sebrala svoje klíče a vylezla jsem z toho domu. Michael šel hned za mnou.
Chystal se jít po chodníku dolů, ale já ho zastavila trhnutím za jeho kabát a místo směru do města jsem se otočila k naší louce. Moc dobře jsem věděla, kam mířím, ale Michael asi neměl nejmenší tušení.

"Nemusela si to udělat." Zamračila jsem se. "Jasně, že jsem musela. Nelíbí se mi jejich přístup. Nebyli takoví. Až po tom, co si tě..." "Adoptovali." Dopověděl větu za mě. "No... Do té doby byli milí a pořád trávili volný čas se mnou. Teď jenom doufám, že budou ještě horší než před tím..." Michael mě objal. Prostě mě zastavil a přitiskl mě k sobě. "Děkuju." Zašeptal a odstoupil ode mě. "Jsem prostě úžasná sestra, já to vím." Na tváři se mu vykouzlil úsměv. "No jo."

Procházeli jsme po louce, abychom se dostali až k lesu, kde byl můj cíl. Nehodlala jsem se do rána vrátit domů. Dostala bych jenom kázání, o tom jak se mám chovat a dál bych je nezajímala.

"Nechceš se už vrátit? Tady už je jenom les." Zasmála jsem se. "Omyl. Navíc já se tam do zítřka nevrátím." Z tichého prostředí, kde šlo slyšet jen šumění větru a my, nás vyrušilo vyzvánění mého telefonu.

Volala mi máma. Nechtěla jsem se s ní bavit, protože by to dopadlo dalším křikem a nebylo by to dobré. Prostě jsem si vypnula telefon a pokračovala jsem v cestě.

"Víš, u té večeře jsem si uvědomil jednu věc, že o tobě skoro nic nevím..." Nedaleko od nás jsem uviděla malou chatku, která kdysi sloužila jako úložiště pro seno. "A co přesně bys chtěl vědět?" Sešla jsem k dvoukřídlým dveřím a vytáhla jsem klíče, které mám od domu. "Nejdřív mi řekni, co je tohle za místo a proč od toho máš klíč?" Pokoušela jsem se trefit do zámku, ale v té tmě, která všude panovala, to bylo trochu těžší, než jsem čekala. "Tohle byla kdysi nějaká úschovna sena a prostě jsem to jednou našla. Byl tu i klíč, tak jsem si ho vzala. Je to prostě moje místo, kam chodím, když nechci být doma nebo když se chci uklidnit."

Dámy a pánové! Krásné ráno! :DDDD

Hej ono musí něco být ve vzduchu! Cítím se jako iojfosjfiojsdfijsdofjhio. Chápete ne? Mám naprosto nepochopitelný nálady dneska. Chvíli se tlemím, chvíli brečím... Není to divný? Připadám si jak zfetovaná...

Vážně, naprosto nechápu co se děje... V tomhle stavu jsem dokonce napsala dva díly... To se zblázníte... :P

Jinak, pomalu přibývá čtenářů této story... Děkuji moc lidičky! :3
Takže prozatím asi čau čau!!! 🙃🙃🙃