Love will Remember

Druhá část

"Další ráno jsem se probudila první. Leželi jsme na sobě. Teda spíš já na něm.

Nechtěla jsem ho probudit, tak jsem radši zůstala ležet na místě. Spokojeně si oddechoval, a když jsem zaklonila hlavu, na jeho tváři se formoval malý úsměv. Byl ve spánku tak roztomilý.
Vlastně až v tu chvíli jsem si uvědomila, že na sobě nemá triko.

Ihned jsem vystřelila do sedu a jako zázrakem jsem ho neprobudila. Tím, že jsem si sedla, jsem zapříčinila, že z něj sjela deka až po pás.

Otočila jsem se k němu a prohlížela jsem si ho. Opravdu jsem tam na něj hleděla a hltala každý kousek jeho odkryté hrudi.

Byl jako ženský ideál. Každou středu si chodil zaboxovat a opravdu to na něm bylo vidět. I ruce měl svalnaté, ale toho jsem si do teď taky nijak zvlášť nevšímala.

Museli jsme vedle sebe vypadat komicky. Navíc jsme absolutně nemohli vypadat jako sourozenci.
Já holka se světle hnědými vlasy, které nosím jen v culíku. Nesnáším, když se mi vlasy pletou do obličeje. Se světle zelenýma očima.
On černé vlasy, černé oči... Navíc široká ramena a celkově byl tak o hlavu vyšší. Oproti němu jsem byla malá a vyhublá.

Jak jsem tam tak seděla a před sebou jsem měla Michaela bez trika, měla jsem takovou chuť se ho dotknout. Sváděla jsem vnitřní válku sama se sebou.
Všechny moje spory ale ukončil fakt, že se Michael probudil.

Hned jak otevřel oči, podíval se na mě. "Ahoj." Po ránu chraptěl a teď to znělo tak roztomile. Začala jsem se culit jako šílenec. "Ahoj." Posadil se a natáhl se pro svoje triko. Leželo hned vedle matrace.

Hned jak se pro něj natáhl, můj úsměv se ztratil. Byl tak dokonalý.

Co nejrychleji jsem z něj pohled odtrhla a postavila se. "Asi bychom se měli vrátit." Michael se zamračil. "Nejspíš."

Hned jak jsme za sebou zavřeli dveře od domu, stáli před námi mí rodiče. "Ihned do obýváku!" Hlas mého otce mě trochu děsil. Pokaždé, když křičel, měla jsem z něj strach. Bylo to nejspíš respektem, který se mi k němu vybudoval.

Poslušně jsme s Michaelem došli do obýváku a sedli si spolu na velkou koženou sedačku.

"Nejprve mi vysvětli, kam jste zmizeli?" Má matka si sedla do křesla naproti, ale otec zůstal stát. "Ven." Odpověděl Michael bez špetky zájmu. "Kam ven?!" Chytila jsem Michaela za ruku a zastavila jsem ho dřív, než stihl něco říct. "Procházeli jsme se po městě." Matka se chytila za hlavu. "Zbláznili jste se?! Mohlo se vám něco stát, nebo vám mohl někdo něco udělat!" Zavrčela jsem.

Její náhlý zájem o její děti se mi nezamlouval. Komu by ano? Vždyť jí bylo do teď všechno jedno.

"To už se prostě opakovat nebude! Teď vyřešíme to druhé! Jak sis mohla dovolit křičet na maminku a na mě?!" Seděla jsem vedle Michaela, který mi byl podporou. Strach se v jeho přítomnosti ztrácel, a proto jsem nejspíš udělala, co jsem udělala. "Protože vy na nás křičíte v jednom kuse!" Vyskočila jsem na nohy. Stála jsem svému otci čelem. "Ani netušíte, jak mě mrzí, že se o mne nezajímáte, že mě nemáte rádi, že ke mně nic necítíte. Jste ti nejhorší rodiče!" Moje slzné kanálky začaly opouštět vodopády tekutin.

V tu chvíli na mé tváři přistála facka. A hned na to i z druhé strany. "Jsi jen nevděčný fracek!" Spadla jsem na zem a v tu chvíli se stalo něco, co jsem naprosto nečekala. Otec do mě se vší silou kopnul. Zaskučela jsem a předklonila jsem se. Oči jsem měla rozmazané, ale okolo mě se ozýval křik. Nejdřív Michaela a později mé matky. Pak už se ozývalo rozbití nějakého skla.

Lekla jsem se, když se na mých bocích po nějaké době ocitly cizí ruce. Pomalu jsem zvedla hlavu a dívala jsem se do jeho naprosto černých očí. Teď měl ale natrhnutý ret. Zamračila jsem se. "Jsi v pořádku?" Zakroutila jsem hlavou.

Je pravda, že mě to nebolelo moc, ale moje myšlenky na to co se stalo... Ničilo mě to. Můj otec mě uhodil. Dvakrát. A poté si do mě ještě kopl.

Vzal mě do náruče. Hlavu jsem schovala do jeho hrudníku. Cítila jsem, jak mu tlouklo srdce.

Po chvíli se i se mnou zastavil. Pár sekund po té už mě pokládal do mé postele. Sedl si na kraj mé postele a začal mě hladit ve vlasech. Posunula jsem se na posteli od Michaela dál.

Asi nepochopil, co jsem po něm chtěla a tak se zvedl a dal se na odchod. "Michaele?" Zvedla jsem se do sedu. "Ano?" Otřela jsem si z tváří slzy. "Nechoď nikam. Zůstaň tady se mnou. Prosím." Jako by mě neslyšel a pokračoval ke dveřím. Místo toho, aby ale odešel, zavřel je a zamkl je. Potom se vrátil ke mně. Lehl si vedle mě, tedy s odstupem. Trochu jsem se k němu přisunula a přitulila. V jeho přítomnosti jsem necítila strach. Právě naopak, cítila jsem se v bezpečí.

Lidičky, za 2 dny jsou Vánoce! Už jenom 2 DNY! Chápete to? Nehorázně rychle ten čas utíká. Mohl by zpomalit.

Víte co mi došlo? Že už rok a půl máme - teda respektive mám - tenhle účet na Wattpadu. Je to neuvěřitelný. Obdiviju se! :D

Můj nejčtenější příběh I have a Baby, se rychle blíží k 50k přečtení, což je asi tak pětinásobek, toho co jsem chtěla dokázat. Takový divný to je.

Takže prozatím vám přeju krásné Vánoce, šťastný Nový rok a tak dál.

Já se tedy na Nový rok absolutně netěším, protože už vím, jaké si dám novoroční předsevzetí... A ano bude souviset se psaním.

Nebudu vás tady nadále zdržovat, takže děkuji za krásné komentáře a zprávy k tomuhle příběhu. Jsem za ně ráda. Taky za Votes a new díl vám přidám asi až příští týden, nejpozději až po Novém roce.

Prozatím teda čau čau a Happy X-mas.