Love will Remember

Třetí část

Stačil jeho odchod a já se začala cítit, jako tělo bez duše. Moje známky šly rapidně dolů. Moje chování se zhoršovalo. Schůzky s bývalou Michaelovou partou se stávaly častějšími a častějšími. Začala jsem být závislá na uklidňujícím účinku cigaret a marihuany a alkohol mi pomáhal zapomínat.

Čas plynul najednou rychleji. Oslavila jsem svoje osmnácté narozeniny, ale myšlenky na Michaela pořád neustávaly.

Až jednou jsem dostala dopis. Dopis od armády. Nechápala jsem proč, jestli mi oznamují třeba Michaelovu smrt, nebo co. Ale když jsem to otevřela, byla to pozvánka pro rodinu na den, kdy ukončil základní kurz. Matka řekla, že tam nepůjdeme, ale já zase měla svou hlavu...

Fin mě akorát doprovázel ze školy. "Budu už vážně muset jít." Stoupla jsem si na špičky a políbila jsem Fina. "Tak jo krásko. Zítra se neuvidíme, že?" Zakroutila jsem hlavou. "Ne." Povzdychl si. "Tak jo, budu se  těšit na pozítří." Objal mě a pak mě znovu políbil. "Vážně si myslím, že bys měla přestat kouřit. Smrdíš tím." Protočila jsem oči. "O tom už jsme snad mluvili, ne? Nepřestanu. Nechci přestat. Jestli mě chce, budeš mě muset přijmout i s tím." Zvedl ruce nad hlavu v gestu, jakože se vzdává. "Zatím se měj." Otočila jsem se k němu zády a vydala jsem se od něj pryč.

Z kabelky jsem si vytáhla krabičku cigaret a jednu jsem si dala mezi rty. Zapalovačem jsem ji podpálila a potáhla jsem si. Už dávno ztratily ten naprosto uklidňující účinek, ale aspoň trochu mi pomáhaly. Byla jsem naprosto na nervy. Za dvě hodiny bych měla vidět Michaela. Je to už tak dlouho, co jsem ho viděla naposledy.

Doma jsem se znovu přelíčila, abych si byla jistá, že kruhy, které se nacházely pod mýma očima, nejsou vidět. Na rty jsem si dala rudou rtěnku a oči jsem si zvýraznila řasenkou a tužkou.

Na sebe jsem hodila tílko k tomu sukni a podkolenky. Krom toho jsem si ještě oblékla koženou bundu, aby mi nebyla zima. Do kabelky jsem si dala krabičku cigaret, zapalovač, telefon a peněženku. Nic víc jsem nepotřebovala.

"Kam to jdeš?" Nakoukla do předsíně moje matka, když jsem se obouvala. "Jdu s Finem ven." Usmála se. "Tak to jsem ráda. Už jsem si myslela," Odmlčela se. "To nic, tak si to užij. Ale stojím si za tím, že se začneš oblékat lépe." Přikývla jsem a vydala jsem na autobus. Nemělo smysl jí cokoli říkat, stejně by si stála za svým a já bych tím dokázala jenom to, že by mi ujel autobus.

Cesta by mi měla trvat něco přes hodinu. Za tu dobu umřu. Ten stres z toho, že za necelé dvě hodiny ho uvidím a hlavně z toho, jak zareaguje. Co když mě vidět nechce?

Blížil se konec mé cesty a ve mně se začal ozývat hlas, který mi říkal, abych se vrátila domů a na tohle celé se vykašlala, ale nedokázala jsem to udělat.

Když jsem se dostala k vojenské základně, musela jsem podstoupit kontrolu, při níž jsem se tak trochu pohádala s nějakým důstojníkem nebo kdo to byl. Nechtěl mi nechat můj zapalovač. Prý to je nebezpečný předmět. Naštěstí jsem ho nějak ukecala a tak mě nechal jít.

Jako člena rodiny mě nějaký voják zavedl k velké tribuně, kde seděla spousta lidí. Jejich zraky se upřely na mě. Nevypadala jsem nejspíš podle jejich představ. Je pravda, že jsem tu tak trochu vyčnívala z davu. Neměla jsem na sobě slavnostní oblečení, ale jen obyčejné věci, co nosím normálně. Nebyla jsem upravená, jako kdybych měla jít do kostela. Byla jsem to prostě jen obyčejná já. Já v minisukni, podkolenkách a kožené bundě.

Naštěstí jsem si našla dvě místa v poslední řadě, kde bylo volno a já si tak mohla sednou. Zachvíli přišel nějaký důstojník, který začal povídat něco do mikrofonu a velice chválil letošní ročník. Znělo to snad, jako by ti kluci, nebo muži byli flašky vína.

Potom začal průvod. Zástup mužů a žen ve vojenských uniformách. Jako první šěl nějaký muž, co nesl americkou vlajku. Všechno to vypadalo tak moc upraveně. Ale já se snažila mezi všemi najít jenom jednu tvář. Nikde jsem ho ale nemohla najít.

Když tahle přehlídka skončila, konečně nastal čas, kdy se mohly, jak nám oni říkali, civilisti, potkat se členy svých rodin, kteří se nenacházeli v civilu. Okamžitě jsem seběhla z tribuny a hledala jsem ho. Rozhlížela jsem se okolo sebe. Nikde jsem ho neviděla, i když jsem věděla, že tam někde je. A měla jsem pravdu. Nakonec jsem ho zahlídla. Stál mimo tu šílenost, kde se všichni objímaly, zdavili se a pouštěli se do nesmyslných rozhovorů.

Stál tam s nějakých mužem a mluvili spolu.

Zůstala jsem stát několik metrů daleko. Od chvíle, kdy jsem ho zahlédla jsem se nemohla ani pohnout. Stála jsem jako přikovaná k zemi. Hlas uvnitř mě najednou křičel a já ho chtěla poslechnout a utéct domů, ale jako bych se nacházela mimo své tělo. Nedokázala jsem se ani pohnout.

Až v moment, kdy se i s mužem otočil a odcházel někam, jsem se donutila něco udělat. "Michaele!" Vykřikla jsem a oni oba se otočili. Ten muž s tázavým pohledem a Michael s vyděšeným.

Ahojte!
Předposlední díl třetí části. Doufám, že se vám líbil, protože mě se líbí! 😆😆 #JsemEgoista ❤️😂