Love will Remember

Třetí část

Ten večer se nic už nedělo. Proleželi jsme noc v posteli. Povídali jsme si, líbali se a mazlili se. Bylo to hezké. Takové jiné. Nikdy jsem podobnou věc nezažila a tahle se mi neskutečně líbila.

Bohužel jsem se za celou tu dobu nedokázala zbavit myšlenky na to, co teď bude. Otázka budoucnosti mě děsila.
Bála jsem se spousty věcí.
Jestli se takhle bude chovat Michael vždycky? Nebo jestli takový bude jenom, když budeme sami? Možná, že se tak bude chovat jen někdy. Třeba si to rozmyslí a nebude se chtít tahat se svou nevlastní sestrou, která je mimochodem mladší. Nebo mi bude zakazovat se stýkat s ostatními kluky. Třeba si najde nějakou jinou. Taky by na to mohla přijít máma a mohla by se obrátit na sociální zprávu, která by Michaela odebrala z naší rodiny. Třeba bych ho už nikdy neviděla.

Tolik děsivých myšlenek létalo po mé mysli. Bylo to až šílené... V hlavě jsem měla jen a pouze Michaela.

Myšlenky na tohle téma jsem nedokázala zahnat ničím. Ráno jsme vstali a Michael odešel na fotbalový trénink.

Já se pokoušela uklízet, učit, vařit, koukat na televizi, číst, ale nic z toho mi nepomohlo. Pořád dokola a dokola stejná otázka: CO BUDE ZÍTRA?

Několika prášky jsem se pokoušela zároveň zahnat bolest hlavy, která neustupovala. Připisovala jsem to alkoholu ze včerejšího večera. Vlastně se obdivuji, že jsem takové množství alkoholu, když jsem nikdy před tím alkohol nekonzumovala, dokázala udržet v sobě.

Nakonec jsem byla sama sebou nucena sedět dlouhou dobu na gauči a koukat na hodiny. Každá minuta do příchodu Michaela utíkala neskutečně pomalu.

Byla to ještě dlouhá doba a já už opravdu umírala. Proto jsem vzala svůj kabát a vyrazila do svého "ateliéru". Měla jsem v plánu kreslit. Byla to poslední věc, která mě napadla pro zlepšení své nálady. A hlavně pro odreagování.

Sotva jsem vyšla, málem jsem pukla zlostí. Michael nebyl na tréninku, protože ten mu končí až za hodinu. Místo toho šel k našemu domu s nějakým klukem a dvěma holkami.

Připadala jsem si jako žárlivá pipka. Vždyť s žádnou z nich Michael nemusí nic mít. Bohužel, nebo bohudík, mi můj přístup nevadil.
Ale povedla se mi zahnat myšlenka, která mě prováděla celý den. Místo toho ji nahradily dvě další. Musela jsem se rozhodnout, jestli mu tu udělám žárlivou scénu, nebo budu uražená a vyřeším to jen s ním. Samozřejmě jsem se hned rozhodla pro druhou možnost, která mi dávala větší šance pro nějaké řešení. Scéna by asi nebyla dobrá, vždyť jde jen vedle ní.

Druhá se držela spíš toho druhého kluka, proto jsem usoudila, že patří k němu.

Ta, co byla vedle Michaela na mě působila zvláštně. Jako opak mě samé.

Byli už docela blízko a proto jsem ji pohledem skenovala od hlavy až k patě.

Šla na vysokým podpatcích. Úzké nohy jí obepínaly leginy. Na sobě měla rozepnutou bundu a pod ní jen tílko s velkým výstřihem. Z mého odhadu jsem hádala, že na sobě má push-up podprsenku, protože by musela mít hodně velká prsa, aby vypadala, jakože jí skoro z tílka vypadnou. Šla hodně elegantně.

Ani jsem si nevšimla, jak blízko už jsou. "Proč na mě tak zíráš?!" Její hlas byl plný něčeho jako opovržení. "To je moje sestra." Řekl Michael, než stačil kdokoli jiný něco říct. "Tak ať jsi jde hrát zpátky na píseček, tady se budou dít věci pro starší." Naklonila se k Michaelovi a objala ho okolo pasu. "Ale nepovídej. Táhni do svého domu, hrát si na děvku. Takovou jako ty v domě nesnesu!" Otočila jsem se na patě a vrátila jsem se dovnitř.

Pěnila jsem. Uvnitř mě lítaly blesky. Měla jsem chuť ničit, nebo rozbíjet věci.

Dveře se znova otevřely, ale to už jsem byla na chodbě a lezla jsem do schodů. Nikdo a nic mě nezajímalo. Jenom jsem chtěla do svého pokoje a do své postele. To jsem taky uskutečnila. Zavřela jsem se u sebe a lehla jsem si do postele.

Vztek už byl pryč, místo toho ho nahradilo zklamání. To se mi teda rozhodně nelíbilo. Oči mě pálily od přicházejících slz a celá jsem se cítila na nic.

Doufala jsem, že mě má rád, protože včerejší zážitek bych dokázala popsat dokonce jako lásku. Bohužel asi neopětovanou. Jinak by se k té holce ani nepřiblížil. Nebylo to fér.

Můj telefon mě ale ani nenechal sebe litovat. Místo toho, aby byl zticha, jak to normálně bývalo, rozezněl se po celém mém pokoji. Netušila jsem, co kdo chtěl a tak jsem ho radši vzala.

Na druhé straně se ozývalo prudké dýchání. "Haló?" Můj hlas se klepal. Neměla jsem náladu s někým mluvit. Cítila jsem se zrazeně. Nikdo neodpovídal. "Haló?!" Zeptala jsem se naléhavěji. "Ahoj!" Odpověděl mi Juliin vysoký hlas. Protočila jsem očima. "Co potřebuješ?" Potáhla jsem a tak jsem se chtěla natáhnout pro kapesník. Bohužel jsem zjistila, že má zásoba je již kompletně vypotřebovaná.

Neochotně jsem vstala z postele. I přes svou lenost, protože jsem nechtěla mít celou postel špinavou. Vylezla jsem z pokoje s telefonem pořád u ucha, kde vlastně Julie celou dobu mluvila, ale já ji nevnímala. "Počkej! Neslyšela jsem tě, můžeš to zopakovat?" Setřela jsem si slzy z tváří. "Že jsem ti chtěla, jestli bys se mnou nešla zítra do kina?" Sešla jsem schody do obývacího pokoje, kde na sedačce seděli ti čtyři. "Mám s tebou jít do kina?" Dařilo se mi vcelku dobře zadržovat pláč i cokoli co by naznačovalo, že nejsem plně v pořádku. "Neřekla jsem to teď?" Zasmála se. "Tak jo." Obešla jsem sedačku. "Jsi zlato! Miluju tě!" Protočila jsem očima. "Taky tě miluju a měj se." Odtáhla jsem si telefon od ucha a hovor ukončila.

"Kdo to byl?!" Michaelův hlas mě zastavil ve dveřích do kuchyně. "Co ti je do toho?!" Zvedla jsem obočí. "Neser mě!" Zakroutila jsem hlavou a došla do kuchyně. Ve skříni jsem si vzala nový balík kapesníků. "To bys ty nesměl srát mě." Prošla jsem ke schodům a odkráčela jsem nahoru.

Zlomená. Zničená. Smutná. Zklamaná. Unavená. A hlavně neustále zamilovaná.

Dámy a pánové po týdnu další díl!! Jako oslava mých začínajících prázdnin! :3

Tentokrát se mi díl líbí, protože jsem úplně bestovní #NoEgo ! :D

Lůvuju vás! :*
Zase za týden! : )