S(t)ázka

Kapitola 14.

Nevím, co si mám o sobě myslet. Jak jsem mohla být taková blbka a doufat v to???

Seběhlo se to takhle: jednoduše jsem ve škole o přestávce zevlovala na chodbě. Čekala jsem na Magdu, chtěly jsme... no, teď to není důležité. No a po chvíli šel kolem mě Lukáš a mě se trochu zatočila hlava. Vážně nevím, co se to stalo, ale najednou jsem slyšela sama sebe říkat,,Ahoj Lukáši. Napadlo mě, že když bydlíme blízko, tak bychom mohli někdy spolu, ehm někam..." a naznačila jsem rukou ťap ťap.

Nééé... co to děláš?! Určitě se vymluví!

A co mám jako dělat? Mám tady stát jako husa a čekat, až mu to dojde? To bych se dočkala přibližně za několik milionů let...

Jó, není nad to odposlouchávat rozhovory svého lepšího a zbabělého já uvnitř mé hlavy. Ale to jsme odbočili...

,,Cože? To myslíš vážně? Ty a já, jo? Né to by nešlo. Vždyť se ani neznáme..." a odcházel.

,,Ale já-... já..."koktala jsem.
Nemohla jsem tomu uveřit. Bylo mi, jako by mě praštil do břicha. Anebo jako kdyby mě navždy odepsal, což se vlastně stalo.

Božemůj, on je tak zakomplexovaný. Ani neví, jaká jsem a už mě odsoudil... Třeba to je ten typ člověka co soudí podle prvního dojmu...

Ble ble ble, vysoké hrozny, na které nedosáhneme bývají vždycky kyselé, není-liž pravda?

Sklapni. Už je mi to jedno. On odepsal mě, já teď jeho.
Ale popravdě mi není moc příjemné začít nenávidět někoho, do koho jsem ještě před minutou byla zamilovaná. Ne nebyla. Spíše se mi líbil na pohled a já ho jen chtěla poznat, abych mohla pokračovat, nebo skončit... Ale on si to podělal...

No jo. Ale aspoň se nemusíš trápit jestli to má nebo nemá smysl...

Ale co Magda? Přece jen se trochu trápím...