S(t)ázka

Kapitola 48. Středa

Po škole jdeme s Magdou na vlak.

Pak asi v půli cesty přistoupí takový docela hezký týpek, tipuju mi tak dvacet pět, a posadí se naproti nám.

My to tak s Magdou vždycky děláme, že když si někdo přisedne moc blízko, tak si píšeme zprávy, místo normálního hovoru. Teda, ne že bychom se bály, jen jsme někdy trochu stydlivé...

Pak tomu týpkovi někdo zavolal. My jsme samozřejmě nastražily uši...

,,No, jedu do Pajdubic, tam máme s kámošema hustou pájty..." mluvil on.

Ty vogo! On neumí říkat R! píše mi Magda.

,,A pjijde taky Jenata?" mluvil ten týpek dál.

No jo! Nechtěla bych! odpovídám já.

Pak, jak dovolal, tak si nás asi všiml a proto poznamenal: ,,No, esemesky, to je konvejzace na újovni."

Opravdu moc jsme se musely kousat do rtů, abychom to vydržely.

O dvě hodiny a třicet devět minut později:

Stojím nad kbelíkem husté meruňkové břečky a míchám ji starou lžící. Pak ponořím váleček do kýblu, až se zbarví, tak ho vytáhnu a začnu s ním dělat po zdi svého pokoje rovnoměrné pohyby. Vypadá to děsně, malování mi vůbec nejde. Ach jo, řeknu si a kopnu do kbelíku. Trochu barvy mi vyšplíchne na boty, ale je mi to fuk.

,,Bello, půjčila bys mi prosím tě ten Painter?!" zařvu na chodbu.

Odpovědí je mi zavrčení. Pak ale Bella přijde a Painter mi podává.

Tak do něj naliju barvu a zatáhnu za víčko. Tím nádobu uzavřu a můžu začít.
Uf, je to celkem těžké strefit se naším profesionálním vysokotlakým stříkačem nátěru na auta na zeď. Sem tam se barva dostane i na mě nebo na zem, ale who cares?

Je to fuška, ale ke konci zjišťuju, jak na to.

Nakonec odnesu přístroj tátovi, aby mohl dodělat barák a jdu na zahradu. Jediným pohybem se vyhoupnu na nízkou zídku, která stojí uprostřed zahrady a je porostlá břečťanem.
Rozhlídnu se kolem sebe a na první pohled poznám, že si tohle místo zamiluju. Ale moc si to, mezi námi nechci přiznat.

Ahoj, doufám, že se vám příběh líbí. Posílejte mi hvězdičky popř. komentáře.

♥♡★☆