S(t)ázka

Konec - Část 1.

Zvládla jsem to!
Konečně stojím naposledy před touhle školou. Před chvílí jsem se naposledy viděla se svými spolužáky. Chtěla jsem dávat pozor na to, jak se asi budu cítit, ale popravě, nedostavilo se nic mimořádného.

Později:

S Magdou ve vlaku to bylo hrozné! Hroznější, než kdy dříve. Pořád jsme si zíraly do očí a ani jedna jsme nevěděly, o čem tak asi -naposledy- mluvit. Takže jsme podle mě předstíraly čtení, nebo něco na mobilu, popřípadě jsme se nekonečně dlouho nervózně drbaly ve vlasech, pokašlávaly, a vydávaly takové ty otravné zvuky. A to všechno jen proto, že já nejsem ten člověk, co začíná hovor. Vždycky začíná mluvit Magda. Tak proč dneska ne?!

,,Magdi, proč spolu dneska nemluvíme? Vždyť zítra už spolu nepojedeme vlakem! Zítra spolu nebudeme sedět v lavici! Možná proto, že bude sobota, ale to je fuk, víš jak to myslím. Tak proč mi nic neřekneš?" vychrlila jsem na ni. Pak jsem si ale začala připadat hloupě, že tak vyšiluju.

,,Opravdu, tohle si o mně myslíš?! Že se s tebou nerozloučím, protože pro mě nic neznamenáš?! Víš co? Znamenáš pro mě moc. Jsi skoro jako moje sestra! Proto nic neříkám! Protože je to tak těžký! Zažily jsme toho spolu hrozně moc, nevím, co si bez tebe počnu!" řekla Magda. A pak potáhla.

,,Ach jo, promiň, neměla jsem se chovat tak hloupě!" řekla jsem nešťastně.

Pak jsem se vysmrkala a podala jsem Magdě zabalenou krabičku.

,,Co to...?" zahuhla Magda.

,,Otevři to." zašeptala jsem já.

Zanedlouho Magda svírala v ruce drobné naušnice, které vypadají jako lentilky.

,,Ale...vždyť já...ty?" koktala překvapením Magda.

,,Ne, to je dárek pro tebe! Děkuju za všechno. Díky moc, Magdo." řekla jsem já a sklopila jsem zrak. Nechtěla jsem brečet, a vůbec jsem nechtěla brečet před Magdou, i když by to nebylo poprvé.

Pak mě Magda objala se slovy :,,Ale já pro tebe nic nemám..."

,,Stejně už je to jedno. V příštím životě." řekla jsem.

,,To je to, co mi na tobě bude chybět nejvíce. Ty." odpověděla Magda.

************************************

,,Za dvě hodiny je odjezd, holky!" řekl možná přehnaně vesele táta.
Není na tom nic skvělého. Leda - NOVÝ ZAČÁTEK!!!
Huhú!

Ale moment, ještě jsem chtěla něco zařídit! vzpomenu si najednou.

,,Budu hned zpátky!" zavolám směrem do naší už vystěhované kuchyně. Sama vím, že 'hned' zpátky opravdu nebudu, ale na tom už stejně nezáleží.

Vběhnu do svého pokoje a na kousek papíru načmárám rychle dva vzkazy. Pak papírky přeložím a pro jistotu je dohromady omotám gumičkou. Nakonec si je vložím do kapsy od mikiny.

Potom vezmu do ruky mobil a napíšu krátkou textovku:

Ahoj Luki potrebuju se hned sejit na louce. Mas cas? Snad ano, diky. A

Pak si dám mobil do kapsy a vyrazím ven. Jak jinak než na louku.

Ahoooj. Máme tady nádhernou jubilejní kapitolu. Dobrá zpráva je, že ještě není poslední(Viz obrázek, musíte ho rozklepnout). Snad se líbí. Moc děkuju za váš čas♥ Těšte se na poslední část, která bude opravdu dlouhá. Ach jo. Tohle mi bude chybět.

♥♡★☆