S(t)ázka

Kapitola 41. Tak smutný ALE

Vejdu do svého pokoje a batoh hodím na zem. Svléknu si mikinu a pohodím ji přes židli. Pak si vytáhnu mobil a sluchátka. Mobil je naneštěstí skoro vybitý. Ještě než zhasne, uvidím v kalendáři upomínku: Lukáš v 16:00.

No jo! Já mám schůzku! A kolik hodin vůbec je? Podívám se na hodiny a z úst mi vyjde jenom:,,C...ože?"
Bylo přesně 15:25.

To jsem si zase jednou dobře stanovila čas! Sotva to stíhám! Nemám vůbec čas se převlíct, a tak jdu ve školních džínách a své zamilované bledě modré mikině s růžičkami. Stejně není zas tak zima...

Vycházím z domu a rukama si automaticky kontroluju svůj krátký komický culík a všechny vlásenky. Nakonec je trochu zima, ale co už, strčím si ruce do klokaní kapsy a zrychlím chůzi.

Už stojím na náměstí a vidím Lukáše, jak mi jde vstříc.

,,Ahoj" pozdravíme se navzájem.

,,Kam jdeme?" ptám se já.

,,Uvidíš."odpověděl mi Lukáš.

A je to daleko? Pomyslela jsem si.

,,Neboj, moc daleko to není."odpověděl mi na nevyřčenou otázku.

Tak teda chvíli jdeme, myslím, že na západ, a povídáme si.

,,Copak, nejsi nějak napjatá?"zeptá se mě Lukáš po chvíli.

Nic neřeknu, jen zavrtím hlavou. Ani se mu nepodívám do očí.

Jdeme asi už půl hodinky, když najednou před sebou uvidím menší louku. Zbývají na ní ještě malé kousky sněhu.
Najednou se mi před očima začne odvíjet vzpomínka. Malá holčička, asi pětiletá(já) běží s rozevlátými vlásky po louce do náručí své, asi osmileté, starší sestry(Bella). Obě se smějou. Vlastně smějeme. Byl to krásný podzinmí den...

Jenomže jak sním za pochodu, nedávám pozor a pravou nohou stoupnu do jakési díry.

,,Aauu!" vykřiknu jako raněné zvíře.

Lukáš mě naštěstí zachytí. Pak si sedáme na opuštěnou lavičku.

Příležitost, příležitost...

Nadechnu se a začnu:,,Víš, Lukáši, je tu ta věc, o které jsem s tebou chtěla mluvit." Podívám se na něj. Má na tváři milý výraz...

,,Rozhodla jsem se, že to nebudu odkládat. Koncem měsíce se stěhujeme. Daleko, hodně. Asi už se potom nikdy neuvidíme, protože přestupuju na jinou školu. Fjů."oddechnu si, neboť jsem to vychrlila skoro na jeden nádech. Pak rychle zkontroluju jeho obličej.

Tváří se smutně, a vypadá, že neví, co říct.

Chvíli mlčky sedíme. Jak jsem to řekla nahlas, tak jsem si to všechno najednou zcela uvědomila. Ach jo...

,,To mě mrzí. Jsi moc fajn, víš."řekl Lukáš.

,,To je od tebe hezké. Jsem ráda, že jste se sem přestěhovali a my se tak mohli poznat." řeknu já. Úplně přirozeně, skoro jako bych ani nepřemýšlela o tom, co říkám.

,,S tím stěhováním je to trochu paradox, nemyslíš?" zeptal se Lukáš.

Pak mi to došlo. Začala jsem se smát. Prostě smát.

Je to fakt bezva kluk.

.

.

Tak, další část je na světě. Už druhá za tento den! Doufám, že se vám líbí. Pokud ano, potěší mě každá hvězdička i případné komentáře.

♥♡★☆