S(t)ázka

Kapitola 22.

S Magdou to jde z kopce. Říkala to učitelka. Má prý zlomenou nohu. Navíc jí diagnostikovali mentální anorexii. ,,Co to je?"zeptala jsem se hloupě, protože jsem tento pojem slyšela poprvé. To, že nemám mámu mě v tomhle ohledu dost, ehm, diskriminuje...
A proto, že jsem evidentně nebyla jediná, kdo neví, co to je, tak učitelka spustila sahodlouhý výklad.
Prý je to mentální porucha, při které člověk vidí sám sebe jako tlustého... a jí méně a méně... dokud nejí nic... a pořád se snaží zhubnout, i když je už jako kost a kůže... a může to bez léčby způsobit i smrt... A když ne to, tak hrozně závažné zdravotní problémy...

Nadšeně jsem poslouchala-
Teda zas tak nadšeně ne, když jsem si představila chudáka Magdu, jak jde těmi fyzickými i psychickými zkouškami, které na sebe sama zosnovala, za vizí šíhlé postavy. I když už byla hubená dávno...

Začalo mi to všechno do sebe zapadat. Magda se rozešla s Martinem, pak to trauma s rodiči, jak se ke mně chovala, jak se začala stranit ostatních i mně...

Najednou se mě zmocnila jakási tíseň. Jako bych byla nešťastná z toho, co ani nebyla moje vina. A bylo mi z toho nanic. Připadala jsem si jako nechutná sketa, že mi nic nedošlo a že jsem nepomohla Magdě...

Může to skončit i smrtí...

Tohle byla poslední kapka. V hodině jsem se ještě jakž takž držela, ale jen co zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy směrem na WC.

Tady jsem se s Magdou viděla naposledy...

Už jsem nemohla. Utrhla jsem si pořádný kus toaleťáku a vběhla do kabinky a zamkla se. Potřebovala jsem být sama, jen já a můj smutek.
Po tváři se mi začaly koulet slzy. Potom to začalo naplno. Brečela jsem jako malé mimino. Ale bylo mi to fuk. Musela jsem to nějak ventilovat. Zůstala jsem tam do té doby, než mi došlo, že budu muset někdy vylézt...

Pak jsem došla k umyvadlu, opláchla si obličej, utřela dalším toaleťákem a vyrazila zpět do třídy.

Děkuju vám za zájem, čtěte dál...

P.S. veselé Vánoce

♥♡★☆