S(t)ázka

Konec-Část 2.

Vyběhnu ze dveří asi směřuju na louku. Cestou v kapse kontroluju vzkazy.
Už jsem tady, Lukáš taky.

Pozdravíme se a pak se Lukáš zeptá:,,Ehm, tak co je tak naléhavý, že mě uprostřed odpoledne ženeš na louku?"

Myslel to dobře, ale já jsem sklopila zrak.

,,No, já nedokážu slovy popsat, co pro mě znamenáš. Neříká se mi to snadno, protože... no, seš skvělej. Budete mi s Magdou moc chybět." drmolila jsem s pohledem na své okopané boty.

,,Koukni, všechno je v pohodě. Kdyžtak si zavoláme, jo?" zeptal se Lukáš s nadějí v hlase.

,,Ale no tak. Vždyť sám musíš chápat, jak je to směšné. Když se neuvidíme osobně, tak to nebude ono. Mě teď čeká nový život. A, na tebe si vzpomenu vždycky když ... uvidím kluka s očima jako dva oceány nebo s vlasy jako lesklá sláma..." hlas se mi pomalu vytrácel.

,,Já si vzpomenu na tebe, kdykoli...kdykoli uvidím tabulku čokolády, která má barvu jako tvoje husté vlasy. A když zahlédnu mrak, který má stejnou barvu jako zvoje oblíbená mikina." řekl smutně Lukáš.

,,Je mi to líto, že už se neuvidíme." pokračoval.

,,To mě taky. Bylo to s tebou moc fajn." řekla jsem na já. Pak jsem ho chytla za ruku a zadívala jsem se směrem k městu.

,,Ale vždycky, když se loučím s něčím známým, říkám si, že jedno vede ke druhému a všechno je, tak jak je." pak jsem se na chvíli odmlčela a podívala na Lukáše.

,,Hmmm. Co to znamená?" zeptal se potichu.

,,Vlastně nevím. Nebo vím, ale nedokážu to vyjádřit. Však to sám brzy zjistíš... Počkej, něco pro tebe mám." řekla jsem a podala mu z kapsy vzkaz obalený gumičkou.

,,Dones to prosím Magdě. Je to trochu divný dárek, ale ty to zvládneš." řekla jsem.

Nikdy nezapomenu na to, jak se tvářil. Díval se na mě jako na cvoka. Muselo mu to připadat dost divné.

,,Aha, oukej. Jo, taky pro tebe něco mám." řekl Lukáš a zalovil v kapse. Pak vytáhl nějaký obal, který si pak dal zpátky. Nakonec mi podal malé dřevěné srdíčko, na kterém bylo vyryté velké S a bylo pověšené na řetízku. Přívěšek na krk.

,,Víš, chtěl jsem ti dát něco od srdce, chápeš. Moc s tím nemám zkušenosti... Vyřezané o půlnoci při měsíčku." vysvětloval Lukáš.

Pak jsem si vzpomněla na ten večer, jak jsem spadla do řeky. Nová souvislost.

Mám? Nemám? Mám? Nemám?
Myslím, že.... mám.

,,Díky moc." řekla jsem. Pak jsem si stoupla na špičky a dala mu ruce kolem krku. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a přitiskla se k němu. On mě taky objal. Trvalo to krátce, ale řekli jsme si tím objetím více, než bychom dokázali slovy. Strávili jsme spolu tak málo času...
Po chvíli jsem se odtáhla a podívala na hodinky.

,,Už budu muset jít." zašeptala jsem.

,,Nikdy na tebe nezapomenu." odpověděl Lukáš.

Pak jsem se otočila a se slzou v oku jsem odcházela. Ale potom se mi po tváři mihl náznak úsměvu, když jsem si vzpomněla na dárek pro něj.

Stihla jsem to právě včas. Táta s Bellou už seděli v autě.

,,Jdeš pozdě." řekla Bella.

Lepší pozdě, než nikdy, pomyslela jsem si, když jsem z okýnka naposledy zahlédla náš dům.

Vzala jsem si do ruky přívěšek od Lukáše a přitiskla si ho na obličej.

Ahojky. Jsem ráda, že vás příběh baví. Děkuju za hvězdičky i komentáře. Poslední část příběhu bude dovysvětlena v naprosto poslední kapitolce.

A lidi, prosím vás aspoň o jeden malilinkatý názor. Nebo to mám brát tak, že nemáte co dodat?

♥♡★☆