Písařka

4.

Ten milý muž, co seděl přede mnou úplně přeskočil část s představovacím rozhovorem. Byla jsem mu za to vděčná a zároveň mi to přišlo podezřelé.

„Máte s sebou něco na psaní?" zeptal se mě a já zaraženě přitakala. Proč ho tohle zajímalo? Ano ucházela jsem se o místo autorky, která měla psát knihy na přání, ale stejně.

„Výborně," promnul si ruce a vyskočil ze své židle. Pokynul mi, že ho mám napodobit a pak mě zavedl do další místnosti. Na stěnách nevisely obrazy a všechno co zde stálo, byly židle a stoly. Přesně dvacet pět. Mohla to být místa pro všechny ženy tam venku?

„Vyzkouším si vás. Napište prosím krátkou pohádku. Je mi jednou jakou," zaúkoloval mě a rychle zase odešel.

Váhavě jsem si vybrala židli a uchopila do ruky první z připravených papírů. Jindy bych dokázala sepsat romány během chvilky, ale tentokrát chyběl nápad.

Pohádky. Jak se jenom psaly pohádky? Měly skončit dobře? Doufám, že ne. Nebyla jsem zběhlá v happyendech.

Vytáhla jsem z kapsy pero a začala okusovat jeho konec. Pak jsem přiložila špičku k papíru a začala s prvními slovy.

Bylo, nebylo

v jednom království

Za tohle málo by nikoho nepřijali. Chytila jsem se za hlavu a využila toho, že se nikdo nenacházel v místnosti. Začala jsem chodit po jejím obvodu jako lev v kleci. Potřebovala jsem inspiraci! Nutně!

„Přemýšlej Lexie," povzbuzovala jsem se.

Po pěti minutách jsem se vrátila na místo a dívala se bezcílně do zdi. Proč jsem musela mít okno zrovna teď?

„Takže slečno Joustenová, posaďte se sem a napište prosím krátkou pohádku," řekl William to samé, jako mě před pár minutami ten druhý muž, ženě, kterou přivedl. Myslela jsem si, že oslovil mě a tak jsem vzhlédla. V tu chvíli se stalo něco zvláštního.

William v mých očích najednou vypadal jako z jiné doby. Viděla jsem ho ve středověkém oblečení s mečem u pasu. Jeho hnědé vlasy, které mi na tuto dobu přišly příliš dlouhé teď seděly dokonale i šlechtické rysy v jeho tváři ladily. Ta, co mu stála po boku, najednou nebyla zrzka, ale dívka o poznání mladší s podobnou tváří jako měl William. Stejně vznešená a krásná, ale přeci jen jsem nedokázala poznat, jestli jsou nějak příbuzní. A něco na ní bylo zvláštní, její šátek přes oči.

„Joustenová?" zamával mi William před obličejem rukou. „Jste v pořádku?" divil se a já si uvědomila, že na něj civím jako na zjevení. Co to bylo?

Chytila jsem se za čelo a sklopila svůj pohled k papíru.

„Já myslím, že a..." nechala jsem svou větu nedokončenou. V šoku jsem se nadechla. Na papíře už dávno nebyly jen dvě slova, ale celá povídka. Moje pero vesele poskakovalo sem a tam a ztvárňovalo slova.

„Joustenová?" divil se znovu Sebat, ale já jsem nebyla ve stavu, kdy bych mu dokázala něco říct. Jediné, co jsem ze sebe dostala bylo tiché zakvílení. Zbláznila jsem se, nebo co se tady dělo? A jak bylo možné, že se William díval přesně na mě a nevšiml si pisátka, které za mě čile a bez ustání odvádělo práci.

„Lexie!" použil moje jméno a to mě šokovalo snad ještě víc než podivné pero.

Ukázala jsem na pisátko, ale on jenom nechápavě zkrabatil čelo. Chytila jsem ho dlaně, ale ono psalo dál.