Písařka

7.

„Sebate mohl byste laskavě brát ohled na to, že jsem se ještě před pár hodinami nacházela v nemocnici?" William spěchal tak, že jsem jeho kroky těžko stíhala.

„Má pravdu Wille, zpomal," pomohl mi Al. Šel si svým tempem po boku Laurel. Má spolubydlící nic nenamítala a dokonce sama od sebe chytila mužovu ruku. Jakoby byly nejlepší přátelé nebo partneři. V jejím případě to bude v do pár dnů druhá možnost.

„Nemám to v plánu Ale," odsekl nepříjemně Sebat a ještě zrychlil krok. Dnes vstal levou nohou. Pokud bych měla být korektní, tak on vlastně ani nespal, takže logicky nemohl vstát a možná právě to byl důvod pro jeho mrzutou náladu.

„Wille máme celý den. Je sobota, takže netuším, kam se ženeš," snažil se ho znovu zastavit Al.

Tentokrát zůstal Sebat stát a otočil se na svého kamaráda. „Mluv laskavě za sebe. To, že máš moře času neznamená, že já také. Monika na dnešek domluvila oběd a pokud se nemýlím, tak bychom měli vysvobodit Joustenovou. Protože ona tam zůstala zavřená," vmetl mu do obličeje všechny důvody, proč spěchat a povedlo se mu Ala přesvědčit. I on najednou začal strašně spěchat.

„Ale já jsem přeci tady," rozhodila jsem nechápavě ruce. Nikdo mě nikam nezavřel, tak co se dělo? Sebat se mnou dnes asi neměl v plánu moc komunikovat, takže mi nakonec odpověděl Al.

„Ne vy, ale jiná Joustenová. Ta, kterou jsme omylem přijali místo vás," osvětloval mi situaci. Nemohla jsem zabránit pobavenému úšklebku.

...

„To je vrchol nechat mě tady přes noc!" vyskočila z křesla Amber, když jsme vešli. Pod očima se jí vytvořily tmavé kruhy, takže toho asi moc nenaspala.

Vyloženě běsnila zlostí. „Uvědomujete si, že tady jde o omezování svobody!" křičela na Ala, který to celkem dobře snášel. Jakoby ho vůbec nerozrušilo, že mu vyhrožuje zavoláním policie a určitě nemalou pokutou. Já jsem si pro jistotu přikryla pusu rukou. Nedokázala jsem totiž zkrotit svůj úsměv. Celá situace se mi zdála spíš komická. Laurel vypadala úplně jinak než já, jakoby se nejradši ztratila.

Podívala jsem se na Ala, který stále čelil stížnostem slečny Joustenové a chvilku na to jsem se dozvěděla, proč všechno bral s takovým ledovým klidem.

Do celé debaty se zapojil Sebat. „Je nám to moc líto," omlouval se. Chytil Amber za rameno a já mohla pozorovat, jak se žena napřímila a pomalu z ní vyprchávala všechna zlost. Tváře jí najednou hořely a nabraly červenou barvu.

„To nevadí," vyhrkla najednou a já nechápala vůbec nic. Proč tak rychle změnila názor. Můj pohled se střetl se Sebatovým a viděla jsem, jak se ďábelsky usmál.

„To je dobře," ujistil ji Will a vedl Amber ke dveřím. Ta to zřejmě ani nezaregistrovala. Za celou dobu neodtrhla oči od Sebata a on se s ní pak už jen rozloučil.

„Pokud by jste kvůli vašemu přenocování tady měla nějaké problémy, tak se ozvěte," počkal, dokud nepřitakala a pak jí zavřel dveře před nosem. Žena nestihla ani nic říct sbohem.

„Já jsem se asi zbláznila," vydechla jsem chvilku po tom, co se William zbavil Joustenové. Na mužově tváři se znovu usadil namyšlený úsměv a s mrknutím mi odpověděl. „Někdy se hodí mít vzhled boha." To ta žena vážně odešla jen kvůli Sebatově vzhledu? Povedlo se mu ji okouzlit jen pomocí své tváře a ona se takto nechala zmanipulovat? Lidé jsou podivní.

V duchu jsem zakoulela očima. Jak bylo možné, že zrovna já jsem musela potkat tak strašně nadmíru sebevědomého člověka? A co hůř, já s ním musela i pracovat! Stále jsem mohla říct, že odmítám, ale taková možnost, která si my naskytla teď se už nikdy nemusela opakovat. Asi si budu muset na Sebata zvyknout.