Písařka

24.

Caleb

Nesměl jsem se stále rozhlížet kolem sebe, působilo to až moc nápadně, což jsme nechtěli. Ale nemohl jsem si pomoct, chtěl jsem si být jistý, že nás Lexie uvidí hned při našem prvním polibku. Právě proto jsem okamžitě otočil hlavu směrem ke keři, když jsem uslyšel praskat větvičku. Planý poplach – nic se už pak nepohnulo. Tedy, alespoň ne v lese, ale Elodie pozvedla své ruce. To mě také překvapilo.

„Co děláš?" vypadlo ze mě, než jsem si to sám uvědomil odpověděla mi.

„Dodržuji svou část dohody," zašeptala. Prsty nahmatala uzel na jejím šátku a uvolnila ho, poté zaváhala. „Vím, že nechceš vidět moje oči. Nejsou hezké," styděla se za ně. V duchu jsem se musel pousmát, vždyť i já měl oči, kterých se mnoho lidí šťítilo. Jenže jsem se je dokázal proměnit v moji zbraň. Díky nim jsem si nakonec získal respekt ostatních a ona mohla udělat to samé.

„Ukaž mi je," vyzval jsem ji. Nechala látku spadnout do klína, což mi nepomohlo k tomu, abych konečně viděl to, co jsem chtěl. Třásly se jí řasy a víčka nechávala zavřená. Opatrně jsem jí zopakoval mou výzvu. A ona mě poslechla. Ukázala mi, jak skutečně vypadal její obličej.

Díval jsem se na jednu z nejkouzelnějších dívek, které jsem kdy měl možnost poznat. Neměla tu krásu, kterou mě dokázala okouzlit Monika. Jediný popis, který na ni seděl byl dechberoucí. A přesně to se i stalo. Netušil jsem co říct. Nedokázal jsem najít slova.

„Měl jsi mě poslechnout," vzdychla a znovu zavírala své tmavé oči, přes které se táhla mlha, která jí zabraňovala vidět. Vyložila si mé mlčení úplně špatně. Palcem jsem se dotkl její tváře a ona okamžitě ucukla. Zapomněl jsem, že mě nemohla vidět, co dělám.

„Ne, ne, ne, neboj. To jsem jenom já."

Proč jsem měl za to, že ji to uklidní? Jen já. Jen já, který touto dívkou na začátku pohrdal. Vztekle jsem na sebe v duchu začal nadávat. Tupče! Ignorante! Celou dobu před tebou byla a ty jsi ji neviděl!

„Mimochodem, hrozně ti to sluší. Už ti někdo někdy řekl, že jsi krásná?" přál jsem si být první, od koho tato slova slyšela, ale ona mě zklamala svou odpovědí.

„Will a Broddy," odtušila potichu. Pak se ale znovu odvážila promluvit.

„Můžu se i já podívat na tebe?"

Zaskočila mě, nečekal jsem něco takového. Jak se na mě chtěla podívat? Vždyť nemohla. Zvědavost ve mně zvítězila a jedním slovem jsem jí to povolil. Najednou se bříšky prstů dotýkala mé brady a prvně jimi obkreslila tvar mého obličeje. Překvapeně jsem ji pozoroval. Málem jsem vyslovil hodně neinteligentní otázku. Proč to dělá?

„Mohl bys zavřít oči, nechci ti ublížit," prosila mě a já hned pochopil, co bude následovat. Poslechl jsem ji. Chvíli na to mi rychle přejela přes tvář a pak se znovu zastavila na mé bradě.

„Díky," zamumlala váhavě a hned zase umlkla, ale své ruce stále nechávala na mé tváři. Najednou jsem se nemohl dočkat toho, až se ukáže její mladší sourozenec s dívkou, kterou jsme se snažili zachránit. Mohl jsem tvrdit, že mezi mnou a hnědovláskou právě přeskočila jiskra. Rozhlédl jsem se ještě jednou po okolí. Stáli tam, asi už pěknou dobu. Broddy na mě nenápadně kývl. A já jsem na nic víc nečekal.

„Jsou tady," nic víc nepotřebovala vědět a čekala na to, až ji konečně políbím. A já ji nenechal nenechal dlouho čekat. Sklonil jsem k ní svou hlavu a jemně otřel svoje rty o ty její.