Písařka

17.

William

Vykradl jsem se ze svého úkrytu. Příběh Joustenové mě zaskočil, čekal jsem, že jí někdo umřel, ale ne něco takového. Najednou jsem ji viděl v novém světle. Celou tu dobu se snažila jen zbavit bolesti a já jsem ji bez všeho soudil.

Ležela na zemi a rukama si podpírala hlavu. Oči měla zavřené, ale stále se tvářila spokojeně, konečně někomu řekla, co měla na srdci.

Potichu jsem k ní došel. Rozhodl jsem se položit naproti. Nikdy předtím jsem si ji tak důkladně neprohlížel, přesně jsem zkoumal každý milimetr jejího obličeje, až jsem došel k závěru, že je krásná. Asi jsem v Lexi vždy hledal jen katastrofu a tak jsem nikdy nic jiného nenašel, ale teď? Když jsem si uvědomil, co jsem jí udělal já a co ona mně, tak její žerty představovaly jen nepodstatné detaily. Nikdy nezamýšlela nic zlého.

Zafoukal vítr a smetl jí hnědé vlasy do obličeje. Párkrát zacukala hlavou, aby se jich zbavila, ale marně. Dokonce něco ze sna řekla a tehdy jsem se opatrně dotkl nezbedných pramínků. Pomalu, abych ji nevzbudil, jsem jí je odhrnul z čela a zastrčil za ucho. Znovu něco zamumlala a já se okamžitě rozzářil. Opatrně jsem ji pohladil po tváři, ale hned jsem svou ruku znovu stáhl.

Nedělej to Williame, radil mi rozum. Broddy měl se svým věčným dotíráním pravdu, začínal jsem k Joustenové cítit náklonnost, ale v druhém světě jsem nechal Moniku a ona tam stále byla. Možná jsem měl možnost se k ní nějak vrátit a pokud by se to stalo, nenahradil bych ji za Joustenovou.

„Co tady chceš Williame?" za zády dívky se postavil muž v kožených botech, Caleb.

„Přemýšlel jsem," přiznal jsem se, ale nepravdivá odpověď jako ,nic' by se teď hodila lépe. Caleb byl proti mně zaujatý, dal si do hlavy, že já jsem zloduch.

„Zvedni se a kliď se odtud. Vidíš, dokonce má kvůli tobě noční můry," využil toho, že Joustenová zase něco řekla, ale jejím slovům se nedalo rozumět. Měl jsem dokonce pocit slyšet ji šeptat mé jméno.

„Williame!" zvýšil hlas bratranec a já okamžitě vstával. Nechtěl jsem, aby se kvůli naší možné hádce probudila, tak jsem tomu předešel.

„Už jdu," zamručel jsem a vrátil se zpět pod strom, kde jsem před ještě před chvílí seděl. Caleb mě sice ztratil ve tmě, ale stejně znal směr, kterým jsem se vydal a nespouštěl tento úsek z očí. Po chvíli mi to začalo být tak nepříjemné, že jsem se zvedl a vydal se na obchůzku po okolí. Prvně jsem neměl žádný záměr něco hledat, ale pak mě napadlo, že někde tady blízko by měl být hrob naší zesnulé příbuzné.

Nevěřil jsem na pověry, ale stejně mě zajímalo, jestli vůbec něco jako její rov existoval a tak jsem se ho vydal hledat. Neměl jsem žádný pořádný plán, spíš jsem jen spoléhal na štěstí.

Pocit mě táhl směrem ke středu lesa, daleko od ostatních. Bez váhání jsem se pustil do prodírání houštinami. Chvíli trvalo, než jsem našel to, co jsem hledal. Kupodivu byl hrob udržovaný. Klekl jsem si přesně před něj, abych viděl na jméno a obrázek její tváře. Vytřeštil jsem oči, div mi nevypadly z důlku. Do kamene někdo vyryl její podobiznu a ona vypadala nachlup stejně jako moje Monika.

Lexie

Hned, jak jsem se probudila, jsem měla společnost. Posedával tady Broddy, který zřejmě neměl na práci nic lepšího.

„Dobré ráno," pozdravil mě. Promnula jsem si oči a také ho pozdravila, chtěla jsem se zase vrátit ke spánku, když se mě na něco zeptal.