Písařka

16.

 Den se vlekl až žalostně pomalu. Ráno jsme se zase vydali dál a přesně jak William slíbil, tak jsem musela toto tažení přežít v jeho náručí. A strávit s ní většinu dne jsem pomalu přirovnávala k teroristickému útoku – ano, až tak hrozně mi to vadilo. Nejvíc mě provokoval tou svou odhodlaností odhalit mou minulost.

„Takže Joustenová," začal a už to, že kouty rtů měl široce roztažené mně varovalo o začátku dlouhého zpovídání. Zaklonila jsem hlavu, abych se mu nemusela dívat do obličeje. Teď jsem se chystala navymýšlet hromadu lží o své minulosti.

„Máte sourozence?" chytře začal rodinou a bohužel trefil do černého. Našel moji slabinu.

„Ne a ani bych žádné nechtěla," odvětila jsem klidně. Opak byl pravdou. Pocházela jsem z početné rodiny, ale to on v žádném případně nepotřeboval zjistit.

„Hmm," zamručel a na čele se mu utvořily vrásky. „Takže máte. Kolik? Můj odhad jsou tři," prohlédl mě. Ale jak? Získala jsem si pověst skvělé lhářky, jen pár lidí dokázalo odhalit, když jsem nemluvila pravdu. Udiveně jsem otevřela pusu.

Tiše vyčkával mou odpověď, ale žádná se neozývala. Nakonec to byl on, kdo prolomil to krátké ticho, které mezi námi nastalo.

„Prosím zavřete pusu, nelíbí se mi, když se vám můžu dívat do krku a ještě jedna věc: měla byste si vyčistit zuby, mezi řezáky a špičáky vám uvízl kus masa nebo tak něčeho."

Urychleně jsem si ústa přikryla dlaní a pohoršeně se na něj dívala. On bez zájmu šel v čele výpravy a dělal, jakoby právě nic neřekl.

„Takže, ptal jsem se na vaše sourozence Joustenová," zopakoval.

„Už jsem řekla, žádné nemám," pokusila jsem se ho oblafnout, ale marně. Přechytil si mě a pak jsem se na chvíli ocitla ve vzduchu. Když jsem dopadla zpět do jeho náruče, zasyčela jsem bolestí. Asi praskl nějaký ze strupů na mé ráně. Sebatovy svaly se znovu napnuly takže se mě chystal vyhodit ještě jednou. Nechtěla jsem, aby se mi stalo něco vážnějšího než teď.

„Mám jich sedm," vykřikla jsem, pevně zavřela oči a čekala, že mě i přesto ublíží, ale on jen obdivně zahvízdal.

„To je dost," zhodnotil zjevné. Rychle jsem přitakala, ale to byla jen první z řady věcí, které chtěl vědět.

„A jakpak se jmenují?" nečekal by, že tak jednoduchá otázka mi bude dělat potíže. Já ji pokládala jako jednu z nejtěžších. Znala jsem jen jméno Abby a ta už dlouhá léta ležela zahrabaná na hřbitově. Možná si někdo z nich říkal Adam, ale nepamatuji si to přesně.

„Ehm, takže... Lana, Patrik, Aaron, Eidel...Nela, Borid, Berti, Rikky a... Adam," vykoktala jsem. V zápětí jsem se znovu ocitla ve vzduchu, při dopadu jsem cítila, jak mi po těle stéká potůček krve.

„A to jste udělal proč? Řekla jsem vám to!" utrhla jsem se na něj a on nemeškal s vysvětlováním.

„Lhala jste. Předpokládám, že s těmi jmény, ale nevím. Každopádně pokud máte sedm sourozenců, tak proč mají devět jmen?" V očích mu vyzývavě zajiskřilo.

„Někteří z nich mají dvě jména. To je snad normální, ne?" odsekla jsem, jenže on se stále nenechal přesvědčit.

„Takže mi chcete říct, že v rodině máte třeba Elaha Borida?" dotíral a já přitakala, hlavně aby dal konečně pokoj. Další ze strupů se rozlomil.

„Prosím nechte toho!" vykřikla jsem zoufale. Pokud by pokračoval, tak mi na těle mohly zůstat mnohem ošklivější jizvy než jen po původním zranění.