Písařka

38.

Nechal mě jít samotnou, ale ze všech stran jsem byla obklíčená jeho sluhy, přáteli nebo vojáky – nevím, jak je nazýval. Po čele mi stékaly kapky potu, každou chvíli jsem se otáčela a čekala jsem, že uvidím Willa.

Dost! Strach by mi jen bránil a Lumer by mohl poznat, jak moc se ho bojím. Pyšně jsem zvedla svou hlavu do výšky a k mému kroku jsem přidala energii a sebevědomí. Nikoho to však nezaujalo. Muž s kapucí mi nevěnoval pozornost, dál se ladně pohyboval vpřed a jeho plášť za ním majestátně vlál. Měla jsem pocit, že v jeho přítomnosti teplota klesla nejméně o pět stupňů. Zase jsem se otřásla.

Na každém rohu svítily louče. Lidé spolu nepromluvili ani slovo. Všichni pochodovali sem tam, aniž si věnovali pohled nebo úsměv. V našem táboře jsem se sice necítila pohodlně, ale ve srovnání s tímto najednou působil jako to nejlepší místo na světě. Na obloze už pomalu začalo vykukovat slunce. Zabarvilo nebe do růžové. Kéž bych teď viděla věci právě v této barvě.

„Jsme tady," Lumer mi naznačil rukou, abych vešla do jednoho ze stanů. Patřil jemu a očekávaně byl mnohem větší než ty ostatní. Uvnitř hořel oheň.

Plachty stanu se zase vrátily na své místo, když vešel. Zůstali jsme sami.

„Pokud se pokusíš utéct, tak je William Sebat okamžitě mrtvý," vyhrožoval mi. Určitě stačilo jen maličko zvýšit hlas, tak, aby ho zaslechli i venku a Willa by připravili o život. Kývnutím jsem mu naznačila, že chápu.

„Tvrdila jsi, že dokážeš plnit přání. Tak do toho, předveď se. Zbav mě jich!"

„J-já potřebuji pa-papír a tužku," neovládla jsem svůj strach. Nedokázala jsem pořádně mluvit a ruce se mi zase třásly. Otřela jsem si rukávem pot z čela. Měla jsem se přeci těšit, teď jsem je mohla zachránit. Teď jsem mohla zachránit všechny.

Chvíli na to přede mě nechal spadnou požadované předměty. „Dělej!" jeho oči se nebezpečně zaleskly. Rozklepaně jsem se pro tužku s papírem sehnula k zemi. Necítila jsem se na to znovu vstát. Ještě nikdy předtím se mi nepsalo tak špatně. Nechala jsem papír ležet přesně tam, kam spadl a začala.

Will, jeho sourozenci a příbuzní se společně se mnou vytratili z knihy a objevili se ve skutečném světě.

Držela jsem v rukou tužku a čekala. Nic se nedělo. Předpokládala jsem, že mi zblednou ruce jako při první cestě sem. Ten předpoklad byl špatný.  Co se stalo? Proč se nic nedělo?

Začala jsem znovu. Možná jsem to jen zformulovala špatně. Dala jsem se do psaní znovu.

Mí přátelé, já a jejich pokrevně příbuzní se přemístili na Zemi.

Teď se muselo něco dít. Muselo!

Nic.

K této větě přibyla i jedna další:

Rodina Sebatů jednou provždy opustila své domovy v knize a přenesla se v mém doprovodu do skutečného světa.

Zdrceně jsem schovala hlavu do dlaní. Proč musely mé schopnosti selhat právě teď?

Dovnitř najednou vtrhla nějaká neznámá osoba. V obličeji jí scházela barva. „Pane, on! On zmizel!" hlásil. Šlo o toho, který nás měl hlídat. Čekal trest za to, že se Will pohřešoval, ale reakce jeho pána byla jiná.

„Výborně. Výborně," šeptal prvně. „Skvěle!" vykřikl nakonec. Takže se povedlo, Will byl v bezpečí, ale proč jsem tady zůstala já?

William

„Lexie, proč?" zaskuhral jsem. Mizel jsem. Prohlédl jsem skrz konečky svých prstů. Zavřel jsem oči a čekal. Přepsala mě zpět do její skutečnosti. Snad se tam s ní potkám.

Když jsem otevřel oči oslepilo mě slunko. Dezorientovaně jsem začal mrkat a snažil jsem se jakkoli ubránit proti světlu. Po chvíli si mé oči přivykly. Seděl jsem na zemi, uprostřed nějaké štěrkové cesty.

„Jste v pořádku, pane?" někdo se lehce dotkl mých zad. „Je vám špatně?"  Stála nade mnou nějaká žena o minimálně dvacet let starší než já.

Určitě jsem vypadal hodně zvláštně, když jsem se tady choulil. Zvedl jsem se na nohy. Pohledem jsem hledal svůj meč, ale ten mi naštěstí sebrali ještě v knize. Oblečení, které jsem měl na sobě by se dalo nosit i tady, takže jsem se odtud mohl nepozorovaně dostat.

„Nic mi není. Děkuji," odpověděl jsem jí. Rozhlédl jsem se po okolí. Neznal jsem to tady. „Jen, mohla byste mi prozradit, kde jsem?"

Překvapeně nakrčila čelo. „Jste si jistý?" starala se, ale stačilo přitakat a ona hned reagovala na mou předchozí otázku.

„V parku Radla přeci," usmívala se. Radla, Radla... Ano o tom jsem slyšel. Pokud jsem se nepletl, tak se nacházel severně od mé kanceláře. Chtěl jsem zjišťovat cestu do centra, ale to jsem nemusel.

„Wille?" stál tam Al. Jeho zelené oči zářily překvapením. Pustil Laurel, kterou držel a přiblížil se ke mně. Prvně mě dloubl do ramene a pak mě přátelsky objal. „Kniha skončila?" zašeptal mi do ucha. Problém byl v tom, že neskončila. Zakroutil jsem hlavou a on mě pustil.

„Tak jak to, že jsi tady?" zjišťoval dál. Chystal jsem se vyprávět, ale ještě předtím jsem poděkoval té paní, která mi chtěla pomoct.

Pak jsem se znovu věnoval Alovi. Bezradně jsem pokrčil rameny. Netušil jsem, co se dělo. Lexie mě přepsala sem, ale proč to samé neudělala sama se sebou?

„Musíme k tobě do kanceláře!" rozhodl jsem. Jeho protesty nepomohly, já jsem se nenechal odradit a nakonec nás zavezl tam, kam jsem chtěl.

Po dlouhé době jsem zase vstoupil do této budovy. Stiskli jsme tlačítko pro zavolání výtahu, ale než přijel trvalo to tak dlouho, že jsem uvažoval, jestli nemám vyběhnout všechna ta poschodí po schodech. Musel jsem vědět, co se stalo s ostatními. Jestli osvobodila i je nebo jen mě.

Další trable nastaly, když jsme se dostali před Alovu kancelář. Nedokázal jsem si otevřít. Spěchal jsem tak moc, že klíč nechtěl zapadnout do zámku. Chystal jsem se ty zatracené dveře vykopnout.

„Nech toho," Al mi vzal klíče z ruky a pustil nás dovnitř. Okamžitě jsem zaslechl, že její pero stále ještě píše. Přesto jsem se chtěl přesvědčit i na vlastní oči. Vtrhl jsem do místnosti a neprodleně popadl tu prokletou knihu do rukou.

Přelétl jsem přes řádky a zjistil něco velice nepříjemného. Já jsem byl tady, mí přátelé asi taky, ale ona ne.

„Proč?" zaúpěl jsem. Odpověděl mi Al. „Musela zaplatit za to, že vás přepravila do bezpečí a tohle je oběť, kterou musela přinést. Ona tam zůstane. Je mi líto."