Písařka

5.

 „Lexie!" ten rozzuřený hlas patřil Laurel „Proč jsi mi do fénu nasypala mouku?" vztekala se. Stávalo se často, že na mě byla nazlobená. Ostatně, to byla většina lidí.

„Promiň. Napadlo mě to, když jsem viděla Sebatovu přítelkyni u něj v kanceláři jak si suší vlasy a tak jsem si myslela, že bych jí mohla něco provést," osvětlila jsem své kamarádce.

„Tak proč jsi to zkoušela na našem fénu?!" nechtěla se uklidnit. Budu jí zase muset hodně vysvětlovat.

„Musela jsem vědět, jestli se nezničí," zamumlala jsem omluvně a doufala, že Laurel nepřeslechla provinilý tón hlasu, který jsem si za ty roky, co si ze všech jen střílím, dokázala bezchybně naučit. Nikdo nepoznal, kdy vážně lituji svých skutků a kdy jen lžu.

Pak se mi konečně rozhodla ukázat. Vyšla z koupelny obmotaná v bílé osušce a hodila, mou vinou zcela bílý, přístroj na stůl. Nevypadala, že by mi odpustila.

„Už toho mám dost Lexie!" zvolala pronikavě a rukou se snažila zbavit chuchvalců těsta, které vznikly kombinací vody a mouky.

I přesto, že by pro mě bylo mnohem lepší, kdybych si udržela vážnou tvář, nemohla jsem ubránit pobavenému úšklebku. Má spolubydlící mě bohužel viděla. „Jsi strašná Lexie!" vykřikla a znovu se zavřela do koupelny. To, jak začala téct voda, jsem slyšela i tady venku. Ale Laurel měla pravdu, jsem hrozná, jenže co se dá dělat, to jsem zkrátka a dobře já.

„Půjdu se projít!" křikla jsem na ni. Zřejmě se mi povedlo přehlušit vodu, protože mi hned odpověděla.

„Běž a nejlépe se už nikdy nevracej!"

Musela jsem se usmát, takhle reagovala pokaždé a nakonec se mi začala strašně omlouvat, i když jsem to měla být já, kdo někomu dlužil omluvu.

...

Když jsem vyšla ven, okamžitě jsem věděla kam jít. Bylo jediné místo, kde jsem se cítila sama sebou, bez toho oblaku všech nepravých tvrzení. Hřbitov.

Cesta trvala dlouho, jelikož jsem jsem se musela dostat z hlučného města do malé vesničky.

Prošla jsem mohutnou, černou branou a dále pokračovala úzkou cestičkou, kterou lemovaly udržované hroby. Tudy jsem se dostala k méně krásné části. Tady náhrobní kameny trčely do všech stran, upadávaly z nich kusy kamenů a porůstaly břečťanem a mechem. Nejednou jsem uvažovala, že by se to tady skvěle hodilo pro natočení nějakého strašidelného filmu. Pomalu jsem kráčela a dostala se k vysoké vrbě. Pod její korunou, která věrně chránila před nepříznivým počasím, se nacházel rov. Díky mě ještě vyhlížel celkem přijatelně.

„Ahoj," zamumlala jsem a sedla si přesně před kamennou desku. Jako pokaždé jsem se podívala na vytesané datum. 8. 2. 1987 – 10. 2. 1987. Jen dva dny.

„Jak se máš sestři?" nemohla jsem se nezeptat. Věděla jsem, že mi neodpoví, ale stejně jsem cítila jakousi útěchu, že se můžu zpovídat někomu, kdo si mě poslechne. A pokud se nemýlím, tak se svými zesnulými blízkými mluvilo mnoho lidí, takže jsem si nepřipadala divně.

Z kabelky jsem vytáhla dopis, který mi došel dnes ráno. V něm stálo, jestli se změní můj život. Kdyby tady někdo byl, asi bych ho požádala, jestli by psaní rozdělal za mě, ale takto jsem se musela odvážit sama. Překvapilo mě, že mi výsledky z pohovoru přišly tak brzy, ale čím dřív, tím líp. Nesnášela jsem čekání.

„Už zase," vzdychla jsem a cítila jak se mi slzy snaží vydrat z očí. Odmítli mě.

„Někdy si říkám, že bych si to s tebou chtěla vyměnit Abby. Dva blbé dny života by byly jistě lepší, než tohle věčné zklamání!" rozkřikla jsem se. Vzala jsem papír a roztrhla ho vejpůl a pak tu půlku na půlku a tak pořád dokola. Nakonec jsem zbytky hodila někam do neznáma. Pro všechny jsem byla ta holka, která si ze všeho dělala legraci, ale nikdo z nich mě neznal dostatečně dobře, aby o mě věděl, že takto utíkám od své minulosti.