Písařka

13.

Právě se chýlilo ke konci prvního dne výpravy. Broddy nelhal, když tvrdil, že se půjde hned, jak dorazíme. Sešla se celá poslední generace Sebatů a já se nestíhala divit, kolik jich je. Na prstech jsem se je snažila spočítat, ale mé dvě ruce na to nestačily.

Nikdo se se mnou moc nebavil, jen sem tam prohodili něco jako: „Ty jsi ta, co přišla s Willem?" Ale na odpověď si nepočkali a hned se zase věnovali sami sobě a svým příbuzným.

Celý den jsem jsem na svých zádech cítila cizí pohledy a hádám, že si o mě povídali a měli různé teorie o tom kdo jsem, ale nikdy se neodvážili zeptat. Nechtěla jsem tady být, mnohem radši bych teď seděla někde v teple a vymýšlela příběhy, jenže Sebat takřka rozhodl za mě.

„Teď, když vím, že můžete přepisovat naše osudy, nemůžu vás nechat bez dohledu. Stačilo by, kdybyste měla špatnou náladu a mohla byste všechno zničit," vybavila jsem si, co řekl. Alespoň to dokazovalo, jak málo mi věřil.

„Dobře. Myslím, že pro dnešek jsme toho už ušli dost!" Will ze svého ramene shodil těžký batoh a ostatním dal najevo, že se tady zdržíme přes noc.

Spokojeně jsem si sedla na zem a odtáhla se co nejdál od ostatních. Chvíli jsem se dívala, jak se skvěle baví a snaží se rozdělat oheň, ale pak mě to začalo nudit.

„Lexie, jsi to ty?" slyšela jsem Elodii, která se po mně sháněla a právě stála před nějakou dívkou, která si ji otráveně měřila a pak ji nepěkně odbyla.

Zvedla jsem se a odvedla hnědovlásku od ostatních.

„Díky bohu, že jsi to ty. Už mě nebaví, jak se Will pořád ptá, jestli něco nepotřebuji a Broddy se mě snaží vyprovokovat. A ostatní mnou pohrdají," zamumlala s klidem.

„Copak tobě to nevadí? Chovají se k tobě hnusně a ty jim to trpíš," divila jsem se a cítila, jak se na nás dívá stále a stále více osob.

„Ne. Už jsem se s tím smířila, že ne všichni jsou tak chápaví a milí jako ty," odpověděla a začala si hrát se svými vlasy. Netušila jsem, jestli mluví pravdu, ale neznala jsem člověka, kterého by něco takového nemrzelo.

„A mohli by se chovat i hůř. Díky Willovi se ještě jakž takž drží, nikdo si ho nechce znepřátelit. Ví, že když jde o mě, tak se stává tak trošku majetnickým," přiznala a já jsem jen udiveně poslouchala.

„Taky bych ti chtěla pomoct," hlesla jsem nakonec a pak si uvědomila, že to vlastně můžu. Mohla jsem změnit cokoli. Otočila jsem se ke svému batohu a hledala v něm pero a papír.

„Lexie, já nechci, aby mi všichni pořád pomáhali. Chci si dokázat, že sama taky něco umím." namítla, ale já jsem přesně věděla, co udělám. Hodlala jsem jí napsat zpět její zrak a pak mohla všem ukázat, jak skvělá je, ale dřív než jsem to stihla, tak si nás všiml Sebat.

Vyloženě se zhrozil, když uviděl pero v mých rukou.

„Joustenová, okamžitě pojďte sem!" zakřičel a obrátil na nás veškerou pozornost. Ještě jsem slíbila Elodii, že se hned vrátím.

„Ano?" zeptala jsem se nevinně, jako bych netušila, co ho rozladilo.

„Chtěla jste psát," zlobil se a pak mě hrubě chytil za ruku. „Promluvíme si někde, kde nebudou žádní svědci," zasyčel a já se začínala bát, že se mě chystá zavraždit.

„Chtěla jsem jen pomoct Elodii," pípla jsem potichu, když mě táhl po jakési lesní stezce.

„Čemu jste nerozuměla, když jsem vám včera říkal, že nemáte ani myslet na psaní, pokud vám to neschválím," zmínil nepříjemný rozhovor, který se odehrál hned, jak jsem ho uzdravila.

„Nemáte mi vůbec co zakazovat!" rozzlobila jsem se.

„Joustenová, tohle je můj domov. Moje území. Jestli chcete něco dělat, musíte se prvně zeptat mě."

„Ale je to má kniha!" protestovala jsem okamžitě. „Jestli by se někdo měl někoho ptát na povolení, tak vy mě!"

Posměšně se ušklíbl „Ach skutečně? A proč je vám pak tady většina věcí neznámá. Sama jste říkala, že je to zde jiné, než jste napsala."

To mi na chvíli vzalo slova. Měl pravdu.

„A vám je všechno známé? Někdy vás vidím, jak si věci měříte, jakoby pro vás byly nové," ohnala jsem se stejnou zbraní jako on. Jeho rty se semkly těsně k sobě. Dostala jsem ho!

„Myslím, že tady jsme ve světě, který se skládá z mých výmyslů a vašich vzpomínek," vyslovila jsem nahlas jednu ze svých myšlenek. Nic na to neřekl a konečně pustil mé předloktí.

„Asi ano," přiznal už klidně a z jeho hlasu se dalo vycítit, že s tím není spokojený. Otočil se ke mně zády a za chvíli navázal na to, proč mě odtáhl.

„Dejte mi své pero. Je nebezpečné, když píšete."

„Bojíte se, že někomu něco udělám?" divila jsem se. Mě samotnou nenapadlo komukoli uškodit.

„Stačilo mi, když jste mi řekla o čem má vaše kniha být. Nepochybuji, že byste toho byla schopná," měl mě za hrozbu. Tohle jsem nechtěla.

„Dobře," souhlasila jsem a on ke mně překvapeně natočil hlavu. Beze slov jsem mu podala své pero. Sebat se pohledem snažil zjistit, jestli to není další z mých žertů, ale nebyl. Vzal si ho a pak se dál vydal po cestě. Prvních pár kroků jsem šla za ním a v tichosti se dívala na okolní krajinu. Les vypadal zázračně a jediné, co chybělo byly tančící víly.

Kolem nás se prohnal studený vánek a já objala své tělo rukama. Následovala jsem Willa a pak jsem si chtěla odhrnout vlas z čela. Když se má ruka objevila v úrovni očí uviděla jsem, že je celá od krve.

Vystrašeně jsem vykřikla.

Sebat se okamžitě otočil a hledal to, co mě vyděsilo. Zůstal zaraženě stát, když si všiml oblečení, které nasáklo krví.

„Co jste dělala?" lekl se, ale já jen zmateně zavrtěla hlavou. Nic se mi nestalo, nikde jsem se nezranila.

„Já...já netuším," hlas se mi zadrhával a pak jsem ucítila, že moje nohy mě už nechtějí nést. Sebat si toho všiml a přidržel mě. Pak mě pomalu položil na zem.

„Budu se muset podívat," oznámil mi a ptal se o povolení, jestli mi může vyhrnout tričko.

„Dobře," souhlasila jsem. Slyšela jsem ho šokovaně se nadechnout.

„Už nikdy, nikdy, nepřepisujte tuto knihu dobře?" rozkázal a vrátil tričko zpět na své místo.

„Proč? Co se stalo?" neměla jsem se odvahu sama podívat. Sebat mě vzal do náručí a beze slov mě nesl zpět do našeho tábora. Jeho tvář vypadala vážně. A něco mi napovídalo, že se z toho obviňoval.

„Sebate?"

Povzdechl si a zamračil se, když se na mě podíval. „Vy jste mě včera uzdravila, ale zřejmě tady věci nejdou jen tak nechat zmizet. Moje zranění se přeneslo na vás," oznámil mi.