Písařka

34.

„Tak co chceš, abych napsala?" nedočkavě jsem si hrála s perem, které mi Caleb donesl. Usoudili jsme, že se radši vzdálíme, a proto teď kousek ode mě šuměla řeka. Vzduch tady byl čerstvý a poletovaly kolem nás světlušky. Představila jsem si, jak zde sedím s Willem, aniž bychom se hádali. On by mě držel rukama kolem ramen a já bych spokojeně odpočívala s hlavou opřenou o jeho paži. Byla by to tak romantická chvilka... Namísto toho mě doprovázeli dva, kteří zvědavě očekávali, co stvořím.

Caleb nedokázal vymyslet nic zásadního, co by si přál. „Nechám to na tobě, napiš si o cokoli." Moc mi nepomáhal, ani já totiž netušila, co mám chtít. Tedy...ano, tušila, ale to přání... neodvažovala jsem se ho napsat. Donutila bych Willa, aby mě miloval tolik, jako já jeho, ale to by nebyly pravé city. A ke všemu, co by se pak stalo mě? Udělalo by ze mě mé přání bezcitnou?

„Broddy," obrátila jsem se na kluka „co by sis přál ty?" zeptala jsem se a on zajásal. Čekal na tuto chvíli. Své přání už si namyslel dlouho dopředu a samo sebou, že Broddy by nebyl Broddy, kdyby si nepřál něco týkajícího se vztahů. Někdy mě až udivovalo, jak moc je tímto posedlý.

„Chci, abys vytvořila něco, do čeho když se člověk podívá, tak uvidí odraz toho, kdo s ním bude," řekl. Dávalo to smysl, dopředu by věděl, že potkal tu pravou, když by ji potkal.

Na hladině potoka se dal pozorovat odraz. Odraz toho, na kterém bude osobě dívající se do vody záležet ze všeho nejvíce. Toho, koho bude milovat.

„Běž ke břehu a podívej se," pokynula jsem mu. Kluk se okamžitě rozběhl a jako první pohlédl do vody. Chvíli trvalo, než se objevil obličej. Na Broddyho se usmívala holka asi o rok nebo dva mladší než on. Nos jí zdobily drobné pihy a její oči zářily podobně uličnicky jako klukovi. Broddymu padla mu do oka. Okouzleně ji sledoval. Potom si uvědomil, že stojíme za ním a sledujeme ho.

„Teď ty!" popadl Caleba za rukáv. Dotáhl ho na místo, kde ještě před chvílí stál on. Cal se stále choval poněkud neochotně. I přestože u Broddyho to zrcadlo na vodě fungovalo, nepřesvědčilo ho to.

Podíval se a zalapal po dechu. Osobu, kterou mu odraz ukázal, znal. Okamžitě odstoupil. „Lže to," prohlásil. Zadíval se jinam, jakoby mu situace byla trapná. Podle Broddyho výrazu jsem usoudila, že Elodii se mu nezjevila. Stihla jsem si všimnout jen krátkých blonďatých vlasů a baculatější tváře.

„Cale, kdo to je?" vyzvídala jsem. Až příliš rychle odpověděl. „Neznáte ji." Tváře mu zčervenaly.

„Sakra, myslel jsem si, že ty s Elodií byste se k sobě hodili bezvadně," prohodil Broddy, zklamalo ho, že se pletl. Caleb okamžitě zvedl hlavu. 

„Nic si z toho nedělej, je pravda, že máš úžasnou sestru a chvílemi jsem v to začal věřit taky, ale oba jsme se shodli na tom, že radši zůstaneme jen přátelé. Vždyť jsme příbuzní! Nemůže to mezi námi zajít o moc dál," přiznal se mu. Broddy se zatvářil kysele, vůbec se mu nezamlouvalo, co slyšel. Ale musel se s tím smířit. Ke všemu Cal vypadal tak rozpačitě, že jsem se je rozhodla odlákat.

Beze slov jsem i já odvážila pohled. Voda se zaleskla a já jsem čekala na tu tvář. Komu bude patřit? Bála jsem se. Co když uvidím někoho úplně neznámého? Hladina znovu maličko zazářila, ale nic víc se nedělo.

„Co s tím je?" podivil se Broddy. Ruku párkrát ponořil do vody a pak ji zase vytáhl. Nic. Uvědomila jsem si, co je špatně. Nezjevil se mi teď a ani se zjevit neměl. Tohle byla cena tohoto přepsání a tentokrát mi neublížila fyzicky, ale do mozku mi zasela zrníčko strachu. Co když skutečně zůstanu sama. Sklopila jsem hlavu.