Písařka

49.

Tolik vody jsem za svůj celý život ještě nespolykala. Půlka téhle řeky teď určitě šplouchala v mém žaludku. Měla jsem tendenci všechnu tu tekutinu vykašlat, ale pokaždé, když jsem otevřela pusu, dostala se voda dovnitř, ne ven.

Máchala jsem rukama a doufala jsem, že mě to vynese na hladinu. Když se mi to povedlo, natahovala jsem se po každém kameni a snažila jsem se zachytit nebo jsem se zapírala nohama o dno řeky, což se stávalo jen výjimečně a ke všemu jsem tehdy byla ponořená. Má trpasličí velikost zase ukázala, jak nevýhodné je měřit ani ne metr padesát.

„Cale!" volala jsem ho, ale za chvíli mě řeka umlčela a já jsem před očima měla zase bublinky.

„Lexie, chyť se!" ozvala se odezva na mé předchozí volání. Caleb stál už na břehu a Levi vedle něj. Oba od hlavy k patě promáčení a na jejich mokré oblečení se částečně nalepila špína, když se drápali pryč od toku.

Hodili mi nějakou větev. Vzhledem k tomu, že zablokovala téměř celé koryto řeky, nedělalo problémy se k ní dostat. Omotala jsem o ni ruce a čekala jsem, co budou dělat dál.

Oba se chopili konce a společnými silami mě vytáhli k sobě. Rozzuřený a nevyzpitatelný živel mě už neměl ve své moci. Zůstala jsem ležet, jiný pohyb by vyžadoval příliš mnoho síly. Konec, konečně.

„Jsi zase mladá," poznamenal Caleb. Necítila jsem se ani na to mu odpovědět. Jen jsem se usmála a zvedla jsem ruku nad sebe, abych se přesvědčila na vlastní oči. Skutečně, žádné hnědé flíčky a zkrabatělá kůže, tedy ne vinnou věku, jen voda mi ji trošičku zvlnila.

„Jaké je to být zase sama sebou?" vyptával se dál různoočko.

„Cítím se mnohem víc vyčerpaná, než předtím. Potřebuji teď měsíční pobyt v lázních, kde bych se mohla jen tak válet," odpověděla jsem. Zase jsem se usmála. Zato Levi se netvářil zrovna dvakrát šťastně.

„Omlouvám se, povedlo se mi udržet v suchu jen pár z těch papírků, snad mezi nimi jsou ty, které jsi nechtěla zničit."

Tím se mu povedlo mě dostat na nohy. Předchozí vyčerpání bylo rázem zapomenuto. Vytrhla jsem mu ty dva suché lístečky z ruky. První jsem okamžitě přetrhla. Ten druhý to musel být! Prostě musel.

Nikdo netušil, jak veliký kámen mi spadl ze srdce, když jsem v lehce rozteklém písmu rozeznala moje pokusy o přepsání Willa a jeho příbuzných. Stále si tedy mohli užívat bezpečí. Zbytek se prý rozmočil v řece nebo uplaval.

Skočila jsem kolem krku prvně Levimu a hned potom Calebovi. Splnili mi sen. Pokud se mi povede nedostat se zase do Lumenových rukou a s těmi dvěma po mém boku bych to nedokázala snad ani já, tak jsem ve svém knižním světě získala bezpečí i pro mě.

„Takže, co teď?"

Levi se pokoušel vyždímat si oblečení aniž by si ho sundal. Caleb tohle rovnou vzdal a kroutil svým tričkem v rukou ve snaze ho zbavit i posledních kapiček.

„Odejdeme odtud, je spousta míst, kde bychom mohli žít. Ne celý svět je nakažený Lumenovými myšlenkami," obeznámil nás Levi se svými plány. „Já a ostatní vás rádi uvítáme, pokud se rozhodnete nás doprovázet."

Podívali jsme se s různoočkem na sebe. Slíbila jsem mu, že ho přepíšu do skutečného světa.

„My se ještě rozhodneme," slíbil Cal Levimu. Blonďák neměl nic proti. Udělal co musel, povedlo se mu osvobodit šest lidí, dluh, který měl vůči jeho drahým, splatil.

William

„Teď!" nemohl jsem se dočkat. Lexie si už vyžehlila všechny své chyby. S knihou v ruce jsem se přiřítil k Alovi. Ten jen vzhlédl. Pobaveně zakroutil hlavou. Poslední dobou jsem poněkud hodně vyšiloval a tlačil jsem Ala do psaní, i když všechny jeho podmínky ještě nebyly splněny.

„Napiš je zpět, prosím!" naléhal jsem na něj. Nutno zmínit, že jsme kritéria nakonec pozměnili. Přišli jsme na to, kde vězel Caleb a Elodie si vyprosila, aby Al vrátil zpět i jeho. Stále jsem proti tomu měl námitky, ale sám jsem nejlíp věděl, že bych Ala požádal o to samé, i bez mé sestry. Pořád jsem tvrdil, jak moc ho nesnáším, ale někde hluboko schované se našlo semínko přízně – alev neměl jsem v plánu, aby vykvetlo v příštích několika letech.

Al popadl svou propisku. Otočil s ní párkrát v rukou a nakonec se konečně dal do psaní. Radostí bych začal skákat do vzduchu. Nakláněl jsem se mu přes rameno, ale nakonec jsem toho zvědavého pokukování nechal. Nezáleželo na to, jak Al zformuloval větu, která mi ji vrátí. Hlavě, že bude zpět.

„Už je to tady?" o rám dveří se pověsil Broddy. Zaslechl mou prosbu a okamžitě se přiřítil. I on nedočkavě čekal na Lex. Tvrdil, že vymyslel nějakou geniální rošťárnu, o kterou se s ní chtěl podělit. Moje neblahé tušení mi našeptávalo, že i já v ní budu hrát nějakou roli.

„Nechte mě to v klidu dopsat," zamumlal Al, který teď na chvilku odlepil propisku od papíru. Snažil se o co nejdokonalejší větu. Nemluvil jsem mu do toho, jen jsem se jí chtěl dočkat ještě dnes. To čekání zabíjelo!

Nakonec se otočil na své židli a zpříma se mi podíval do očí. „Očekávej ji tady za několik sekund," mrkl na mě.

„Děkuju. Hrozně moc díky, Ale," věděl jsem, že tohle nebude jediný projev mého díky, v nejmenším si zasloužil ještě flašku vína a nějakou bonboniéru.

A pak se to stalo. Na červeném koberci se zlatým vzorem se pomalu začala objevovat. Nedal jsem jí ani prostor se úplně zviditelnit a už se ocitla uvězněná v objetí. Prvně se tvářila udiveně a nebyla schopná pochytit, co se právě stalo. Vyrvali jsme ji z knížky a ona se dezorientovaně rozhlížela, ale potom mi zabořila hlavu do hrudi.

„Vrátil jsi mě zpět," promluvila zvláštně omámeně, jakoby tohle všechno byl jen sen – výplod její fantazie. Paže, které jí předtím nečinně visely podél těla položila na moje ramena.

„Al, ne já, ale určitou zásluhu na tom mám taky," zašeptal jsem jí. Dal jsem jí pusu na čelo a až tehdy jsem si uvědomil, že je celá zmáčená. Předtím jsem tuto skutečnost úplně vytěsnil. Vlasy jí zplihle rámovaly obličej, ale přesto vypadala krásně.

„Už je to v pořádku, už jsme spolu," znovu jsem jí potichu řekl. Tento moment byl cenný, patřil jen mě a Lexie, ale i přesto jsem postřehl jednoho stejně mokrého, různookého strašáka a usmívajícího se brášku.