Písařka

8.

Al stál stále ve dveřích a zřejmě mu nezáleželo na tom, že na něj dopadají miliony dešťových kapiček. Hleděl na mě zcela bez ducha, přitom já neudělala nic jiného než změnu počasí. Nepovažovala bych to za hřích, ale on to zřejmě viděl úplně jinak.

„Lexie, proč?" divil se a já jen zmateně protáhla tvář. „Proč jste změnila přítomnost?"

Řekl další věc, kterou jsem nechápala. Tento den se pomalu stával až příliš zamotaným. Al se tvářil, jako bych v rukou měla budoucnost celého lidstva a právě jednoduše zahodila možnost ho zachránit.

„Neměla jsem to dělat?" pípla jsem potichu. Něco v mém podvědomí mi našeptávalo, že jsem skutečně konala špatně. Ale já si nepamatovala, že by mi někdo řekl o zákazu psaní o současnosti. Pak se mi konečně rozsvítilo. To byla ta jediné věc, kterou jsem nesměla. Kdyby přede mnou nestál Al, asi bych se začala fackovat. Neuplynulo ani ne půl dne, co jsem se dozvěděla o písařích a už teď jsem dokázala něco zkazit. Takový talent vytvářet problémy jsem skutečně měla jen já.

„William vám neřekl, že pokud změníte osudy osob, které nejsou v knize, tak vaše moc zmizí?" když to vyslovil málem se mi zastavil dech. Takže já jsem nejen něco zkazila, já jsem jedinou větou přišla o práci.

„Ne," hlesla jsem smutně.

Al ke mně došel a já nemohla přehlédnout jeho soucitné pohledy. Vzal mě kolem ramen a dovedl mě do sucha. Viděla jsem na něm, že by mě nejradši řekl slova jako „Bude to v pořádku," ale nic takového neudělal. Nechtěl lhát a já mu to neměla za zlé. On nebyl viníkem, on ne, ale Sebat ano.

„Co se teď bude dít dál?" zamrkala jsem abych zahnala slzy. Neúspěšně. Jedna z nich mi pomalu stékala po tváři až k bradě.

„Budu muset zase hledat dalšího vyvoleného," nezněl zrovna dvakrát nadšeně a já nevěděla jak jinak zareagovat než srozuměným kývnutím. V tu chvíli jsem si znovu uvědomila, jak mému okolí a i sobě ztěžuji život. Kdybych se Sebata nebo Ala zeptala na onen zákaz, nikdy by se tohle nestalo.

„Asi půjdu," svěsila jsem hlavu a chtěla jsem se vydat k zastávce metra, i když venku lilo jako z konve.

Al se nejistě usmál. „A nechcete třeba zůstat a dát si kávu, nebo čaj?" nabídl mi. Tušila jsem, že to neudělal kvůli mně, ale hlavně za účelem získat nějaké informace o Laurel.

Neurčitě jsem pokrčila rameny.

„Tak pojďte."

Al mi nakonec udělal horkou čokoládu, protože tu jsem měla mnohem radši než kávu. Sedla jsem si naproti zelenookému a vytáhla svůj blok a průpisku. I když jsem už nebyla písařka, tak mě psaní uklidňovalo.

Chvíli jsem v puse okusovala vršek průpisk.

Když mi v hlavě zněly první věty pomalu jsem přiložila pisátko k papíru. Napsala jsem první slova a vůbec mě netížilo to, že musím vše dělat ručně. U druhého odstavce jsem si najednou vzpomněla, že vlastně nejsem u sebe a Al stále sedí naproti.

Odložila jsem svoje psací pomůcky stranou. „Omlouvám se. Nechala jsem se unést," zamumlala jsem.

Dozorce otáčel svým hrníčkem v rukou „Nevadí. Obdivuji vás,  když jsem já přišel o svoji moc, tak jsem se k psaní už nevrátil. Jakoby se za mnou zavřela jedna kapitola mého života," vysvětlil mi a já jeho počínání popravdě nechápala. Psaní se pro mě stalo něčím jako únikem z reality, nehodlala jsem se ho vzdát, nikdy.