Písařka

50.

William

Nálady žen se dokázaly změnit během sekundy a měly jistou podobnost s počasím – nic nedokázalo předpovědět, jaké budou i přes obrovskou snahu. I když jsem už četl o tom, že jsou schopné v jednu chvíli vyznávat lásku a jen sekundy poté hrozit ukončením vztahu, vždy jsem to měl za fámu. To, co Lexie právě předváděla, téměř hraničilo s těmi mužskými nočními můrami, které tak často popisovali v časopisech.

„A co Levi, hm? Co sis myslel, když jsi je tam nechal?!"

Další z jejích nazlobených výrazů se jí mihl na tváři. Stihla jich už vyměnit kolem deseti. Dozvěděla se to ode mě nedopatřením. Vůbec jsem se necítil špatně. Levi si vybojoval její přízeň a přesně proto nastal nejvyšší čas je od sebe oddělit, musel jsem přeci z cesty uklidit všechny překážky, nerad jsem riskoval. To jsem jí však říct nemohl. Určitě bych způsobil, že by její kůže nabrala ještě červenější odstínu vzteku než teď.

Rozpačitě jsem si pročísl vlasy. „Já nevím, neuvažoval jsem o něm, měl jsem strach o tebe!"

Lexie si asi neuvědomila, jak moc zamilovaně to znělo. Čekal jsem, že se alespoň usměje a uslyším nějaké: Wille, to je sladké.

„Je fajn, že jsi měl alespoň dost rozumu a napadlo tě vrátit Caleba!" vyprskla. Můj pohled okamžitě zabloudil kamsi do zdi. Odkašlal jsem si. „Toho bych tam nenechal." Taky se nemusela dozvědět, že to Elodiie se zasloužila o přítomnost různookého šaška. Alůvo pozvednuté obočí jsem radši přehlížel, ale nesnažil se mi tím sdělit pouze to, že moje lež už nic nevyžehlí, ale především mi radil, abych jí prozradil i další nepříjemnost, kterou její návrat obnášel.

Nestihl jsem se ani nadechnout. „V tom případě ho sem dostanu já! Je mi jedno, že ze mě přestane být Písařka," rázně se otočila a cílevědomým krokem vykročila ke pracovnímu stolu. Natáhl jsem po ní ruku, ale než jsem mohl svírat její zápěstí okřikla mě.

„Sebate, drž se dál!"

Tím mě odrovnala. Oslovila mě Sebate. Mým příjmením! Připomnělo mi to doby, kdy mě nesnášela. Snad jsme se nevraceli do těchto okamžiků. Lexie mě nesměla nenávidět!

Už dávno měla v ruce tužku a držela ji nad papírem.

„Co se to děje?!" pobouřeně se na mě podívala. Pak ukázala na nápis, který se jí povedlo stvořit. „Psala jsem tam: Levi a pět jeho svěřenců se připojili k mě a stáli v dvacátém prvním patře budovy s kancelářskými místnostmi."

Na bílém papíře nic takového nestálo místo toho na něm zářila věta, kterou si přál Al, aby napsala. Asi se jednotlivé písmenka změnily podle přání Písaře.

„Nic takového!" rozzlobila se. Máchla rukou a pak si mě zle změřila. Hledal jsem oporu v ostatních v místnosti. Broddy jen pokrčil rameny. Tím si teď budeš muset projít, sdělil mi. Al se na nás nedíval. Jen kývl bradou směrem ke dveřím. Porozuměl jsem, ptal se, jestli nás radši mají nechat o samotě. Zakroutil jsem hlavou. Ne. Sám bych z toho nemusel vyváznout dobře.

„Jde o to, že Al se nehodlal vzdát svojí moci. Souhlasil, že tě vrátí pouze, když ty se pak vzdáš svého daru v jeho prospěch," vysvětlil jsem jí. Mezi mou výpovědí a jejími dalšími podrážděnými řečmi se nenašla ani vteřinka ticha.

„A ty jsi na to přistoupil? Chceš říct, že jsi mě připravil o jedinou věc, kterou jsem kdy nějak vynikala, kvůli svým sobeckým úmyslům?" odstoupila ode mě a její ruce se zatnuly v pěsti. Tentokrát by je byla ochotná použít. Na chvíli jsem uvažoval, že by to mohlo být rozkošné vidět Lexie, jak se snaží mi ublížit i přesto, že já jsem byl o tolik vyšší než ona. Určitě by se prala a vztekala jako křeček.